Zpět

Začarovaný kruh

Dvacet pět let a něco přes jeden měsíc máme společenskou a ekonomickou zajištěnost obyvatelstva v zaměstnanecké sféře na stejné úrovni, na jaké opouštěl komunistický režim v naší zemi své pozice. Za jeho panování na jakékoliv, byťsebeméně důležité funkci každý, pokud chtěl kariérně postupovat, musel vstoupit do komunistické strany. Určitým záchranným kruhem pro některé, jimž byla účast v partaji komunistů nevyhovující, byl vstup do povolených národně frontových stran, lidové a socialistické, jejichž úkolem bylo komunistům přikyvovat a krýt jejich kamufláž demokracie, jíž komunisté nazvali „lidovou“. Charta 77, orientovaná na etiku, dodržování lidských práv a občanskou svobodu neměla teoretiky ekonomie, bez jejichž účasti a jasném formulování vývojových trendů se jakákoliv změna společenského stavu neobejde. Bylo to dáno především tím, že Charta se nestavěla jako nositel společenské změny, pouze chtěla dbát na lidskoprávní aspekt, k jehož respektování se tehdejší komunistický blok zavázal a nešlo jí zpočátku ani o politickou změnu stávajícího režimu. K tomu jí vlastně dovedlo až spontánní vystoupení studentů, intelektuálů všech vrstev a zodpovědných dělníků, kteří živelně zahájili revoluci tím, že na shromážděních vyzvali komunistickou stranu, aby se vzdala své mocenské funkce. Bylo ovšem nutné, aby tento nový prvek společenského vývoje měl šanci na úspěch, postavit do čela ty, kteří se trvale snažili situaci v zemi ovlivňovat. Tuto roli mohli zastávat jen lidé, všeobecně národu známí, což bylo kolem 250ti aktivních chartistů s jasným morálním profilem a osobní statečností.

Okamžitě se přihlásili k nové situaci normalizační prognostici, kteří neváhali změnit „výhybku“ a stavět se jako nositelé nových ekonomických cest a architekti budoucího vývoje. Chybou Charty 77 bylo, že těmto lidem, pravděpodobně z velké míry napojených na sovětské „struktury“, dala v ekonomické sféře důvěru. Veškerou hospodářskou moc v republice na konci normalizačního režimu měla nomenklatura komunistických manažerů, kterým bylo brzy po revoluci umožněno ministrem financí Klausem tak zvanou „velkou privatizací“ pokračovat v řízení svěřených podniků, převést je do svého majetku a vytvořit tak ekonomickou mafii, do velké míry napojenou na struktury Sovětským svazem řízené hospodářské „spolupráce“. V mnoha případech takoví lidé podniky, převedené do jejich osobního vlastnictví, zruinovali a vykradli, protože k nim neměli žádný osobní vztah. Získané prostředky pak použili ke svým soukromým účelům. Tím státní hospodářství přicházelo k obrovským ztrátám.

Karel Kryl po zjištění, jakou cestou se českoslovenští „prognostici“ dávají, řekl : „Jak mohou chtít privatizovat a připravit cestu svobodnému hospodářskému systému, když nemají určený právní a daňový řád ?“ S naprostou jistotou ukázal, že komunističtí ekonomové, nucení v marxisticko-leninistických školeních papouškovat fráze svých sovětských vzorů, nemají o skutečném fungování západní ekonomické cesty žádnou představu a jsou to v podstatě hochštapleři zbytnělé nadutosti snu o tom, že ekonomiku vyspělého Západu, s níž přišli do styku po 45ti letech jejího přirozeného demokratického vývoje, přizpůsobí svému „pohledu“.

Takoví političtí ekonomové, aby „uskutečnili“ transformaci ekonomiky v České republice, svěřili navíc hospodářskou moc do rukou všelijakých veksláků a podloudníků, o jejichž kauzách bylo natočeno už kolik filmů, mapujících porevoluční vývoj. Protekční „transformátoři“ se pak postarali o to, aby veškeré „výdobytky“ padly do jejich kapes, bez ohledu na to, jak na tom bude stát celkově. Ostatně na dnešním parlamentním složení je vidět, oč „podnikavým“ lidem, kteří se prodrali i do sněmovních lavic, ve skutečnosti jde. Je to obraz toho, jak mohou špatně nastavené podmínky deformovat svobodný vývoj.

To všechno skládá stavebnici toho, proč na tom nejsme a ještě dlouho nebudeme ekonomicky tak, jako je například Švýcarsko, ale i náš jižní soused, Rakousko.

Nadějí českého státu je, jestli bude v dalších prezidentských volbách kandidovat profesor ekonomie Michiganské univerzity, občan České republiky Jan Švejnar, který je se západním ekonomickým prostředím dobře obeznámený a který v nedávném televizním vystoupení jasně deklaroval naši sounáležitost se Západem, jeho a tím naší kulturou a civilizační hodnotou. Prvořadé je, a doufám, že na tom se shodne jak budoucí případná politická koalice, tak opozice, aby se vrátil étos českého směřování k hodnotám evropské jednoty a ekonomické prosperity.