Zpět

O fotbalu po fotbalu

Proč naši fotbalisté dopadli tak špatně (neúspěšně) na Mistrovství světa 2006, když zřejmě měli naději na lepší umístění ? Co vlastně je asi příčinou našeho rychlého vyřazení z turnaje, který pro naše mužstvo vůbec nemusel být nepřekonatelný už v kvalifikační skupině ?

Rozhodně nedávám vinu trenérovi Karlu Brücknerovi, jehož úspěchy si pamatuji ještě z dob, kdy šéfoval ligovému týmu, který přivedl z místa středu soutěžní tabulky až k celorepublikovému vítězství. Naopak, tento trenér, dle mého soudu, patří k nejlepším, jimiž se náš poválečný fotbal může pyšnit.

Vrátím se trochu do historie. Jako dítě jsem sledoval takové hráče, jako byli Přáda, Šafránek, Čadek. Ještě dnes si připomínám jejich kouzla s míčem, Přádovy technické finty, Šafránkovy prudké „dělovky“, mířené přesně do brány (na přes sedm metrů šíře se mi zdá termín branka spíše hokejovým výrazem) i Čadkův tah na trestné území soupeře. Josefa Bicana jsem už vidět nemohl, končil s kariérou v době, kdy jsem byl čerstvě narozeným dítětem. Říkám si ale, jak je čas nespravedlivý, kdy někdo naplno rozvíjí svůj talent, aniž se svět, kvůli politickým bariérám, o něm může dozvědět. Bicanovo symbolické vítězství nad Pelém v anketě o nejlepšího světového fotbalistu historie, pořádané jedním německým sportovním časopisem, bylo ještě za života oslavence slabou náplastí na ohlas, ohraničený mezemi Třetí říše a jejích „spřátelených oblastí“ v době jeho nejlepších let.

Viděl jsem hrát jiného fotbalistu, Jana Říhu, který byl v širším výběru jako pravé křídlo našeho národního mužstva, jež sehrálo hrdinský boj proti nejen mužstvu, ale i rozhodčímu a celému římskému amfiteátru mussoliniovské Itálie při finále Mistrovství světa v roce 1934. Tehdy jsem ho pochopitelně vidět nemohl, ale setkal jsem se s ním jako vedoucím koloniálu u nás na rohu. Byl to člověk naprosto skromný, nic bychom se normálně nedozvěděli, až nás na něj upozornil pan cukrář obchodem o kousek výš, který nám půjčoval jako klukům knížky o předválečném fotbalu. Byli jsme se pak podívat na mezistátním zápase Československo – Rakousko starších pánů, mimochodem za zcela vyprodaného stadionu na Letné, kdy pan Říha exceloval po své „lajně“ proti rakouským obráncům, o čemž se s uznáním zmiňovaly tehdejší noviny. Opravuji se, že jsem nemohl už vidět Bicana, zahrál si tam také, myslím, že byl i autorem jedné, nebo dvou branek, ale samozřejmě to bylo něco jiného, než když uměl zaběhnout 100 metrů za 11 vteřin.

Od té doby jsem viděl mnoho fotbalových utkání za účasti různých hvězd a skutečných sportovních geniů, nemělo by cenu všechno a všechny vypočítávat, jen řeknu, že se mi dlouho zdálo podle dobových filmových dokumentů historie tohoto sportu, jak fotbal ohromně proti dřívější době pokročil. Asi na to měla vliv i horší kvalita natáčení, což vzbuzovalo trochu dojem, jakoby se po hřišti pohybovaly figurky z němých grotesek. Svoje dřívější mínění beru po zkušenostech zpět. Mezi zápasy před čtyřiceti lety a dneškem nevidím přílišný rozdíl.

Fotbal pokročil v taktice a fyzické přípravě. Nevěřím, že by hráči, řekněme před padesáti lety, dokázali hrát v plném tempu leckdy ne jen devadesát, ale i stodvacet minut herního času. Co naopak našim hráčům chybí oproti minulosti, je individuální technika. Na osobním umění jednotlivce staví celá jižní a latinskoamerická škola a byla to přednost i naší fotbalové výuky.

Přes zaujetí historií se dostávám k dnešku našeho nejpopulárnějšího sportu. Zatímco ve světě praskají stadiony ve švech, u nás zejí, už dost dlouhodobě, takřka prázdnotou. Má to své příčiny. Z jedné strany by si mohl člověk říci : máme natolik orientovanou společnost, že ji jednoduše „honba za míčem“ nezajímá, z druhé strany je pravděpodobné, že lidé už mají dost hrátek, kde míč je naprosto podružnou věcí. Je jen zvláštní, jaké se při nedostatku diváctva točí v kopané peníze. Že by byly nějak černé, nebo špinavé ? Ale kdež, to jsou jen pomluvy nepřejících. Dál se budou prodávat mladí talentovaní hráči a inkasované peníze půjdou místo na vybavení sportovních klubů a úprav stadionů do staveb nákladných vil pro funkcionáře, pokud ne jinam.

V klubech na západ od nás platí logika, že čím kvalitnější mužstvo manažeři seženou, tím větší sportovní, ale i finanční úspěch je možné očekávat, jak po stránce umístění v tabulkách, tak po stránce návštěvnosti. Ta především má klubu získat finanční příjem. Samozřejmě záleží na sehranosti hráčů, protože, ať se na mne nikdo nezlobí, jeden hráč z Liverpoolu, jeden z Juventusu, jeden z Anderlechtu a jeden kdoví odkud – když se sejdou před mezistátními zápasy na tréninku, je to, jako by si filharmonie zahrála asi tak pětkrát do roka. Pak by jí nepomohl ani ten nejlepší dirigent. Neříkám, že by hráči neměli odcházet takzvaně „za lepším“, ale snahou dobrých klubů je talenty spíše získávat, než se jich zbavovat. K těm bychom snad sedmnáct let po revoluci mohli patřit, pokud chceme, aby naše mužstva byla úspěšná. Bohužel nedostatek kvalitních náhradníků způsobuje, že zranění tak důležitých hráčů, jako Kollera a Baroše, ochromí celý tým, který se bez nich prostě neobejde.

U nás máme po stránce starosti o kvalitu sportu určité specifikum. Korupční aféry jsou přehlédnuty, úplatní rozhodčí omilostněni, vše je o. k. a jede se dál. Neznáme to z jiných odvětví průmyslu ? Sport do toho naneštěstí už taky patří. Takže mi připadá myšlenka pana premiéra Paroubka (jehož si jinak vážím) na stavbu ještě jednoho národního stadionu, když například Eden leží léta ladem, „střelou vedle, jak ta jedle“.