Ještě před nedávnem bych si neuměl představit, že bych mohl napsat článek s tímto titulkem. Měl jsem pocit, že společná Evropa má budoucnost před sebou a že veškeré potíže „růstu“ jsou jen záležitostí respektu všech zúčastněných vůči sobě navzájem.
Paradoxně příčinou současné krize na evropském území nejsou v první řadě sami Evropané, ale nešťastníci, přicházející (spíše se ilegálně přepravující) na území Evropské unie. Zprávy přinášejí záběry vyděšených dětí, matek tisknoucích je k sobě a znejistěné muže, často velmi kvalifikovaných profesí, kteří dobrou angličtinou vysvětlují důvody svého odchodu ze zemí, kde trávili svůj dosavadní život. Jsou uváděny počty tisíců utečenců, kteří se den za dnem snaží uniknout z vlastních zemí ve snaze dosáhnout možností lepšího života na kulturně vzdáleném kontinentu. Snaží se toho dosáhnout různým způsobem. Někteří jsou po přestálých útrapách velmi slušní a okamžitě po dosažení evropského území žádají nejbližší zemi o politický azyl. Jiní jsou agresivní, útočí na pořádkové policisty, narušují hraniční překážky a žádají o volný průchod do Německa, případně do Švédska, podle svých představ, vytoužených zemí. Tento hromadný transfer nabývá pro evropský kontinent rozsahu katastrofy. Kdo je ale za tuto situaci zodpovědný ? Německá kancléřka Merkelová prohlásila, že se Německo postará o všechny uprchlíky z občanskou válkou rozvrácené Syrie. Je pochopitelné, že mladí lidé, kteří už mají rodinu, nechtějí nastoupit do armády k boji s politickými oponenty syrského prezidenta Asada, s nimiž leckdy jistě sympatizují, ale ani k boji proti takzvanému Islámskému státu, který zajatce protistrany rovnou vraždí bez ohledu na jakékoli Organizací spojených národů schválené dohody ohledně zacházení s válečnými zajatci.
K těmto skutečným politickým azylantům se ale přidávají emigranti ze všech možných oblastí Blízkého, Středního i Dálného Východu, od Iráku, Afganistanu, Pákistánu po Bangladéš jen proto, že v Evropě hledají snadnější životní podmínky. Za velké sumy peněz, jimiž uplácejí převaděče a za cenu riskování životů svých rodin se přeplavují na přeplněných člunech a plavidlech všeho druhu na vytoužené evropské území, kontinent, kde platí úplně jiné normy jak civilizační, tak právní, než v jakých jsou zvyklí žít. Přesto si často násilím razí cestu za takzvaně lepším. I za cenu ztrát životů svých blízkých, kteří zemřou během hromadného exodu vinou bezohlednosti zločinců, kteří transfer zajišťují.
Kancléřka Angela Merkelová a její vláda se ve snaze uplatnit humanitární opatření rozhodla konat sama bez porad s evropskými partnery a neuvědomila si možný dopad svého rozhodnutí. Stejně tak Švédsko, které má tak nastavená sociální opatření vůči příchozím, že hromadný přesun asijských exulantů může směřovat právě tam.
V tomto bodě nastává čas možného rozkladu Evropské unie a nebezpečí jejího postupného zániku. Evropa, přestože její podstatná část žije v představě, že je jednotná, je ve skutečnosti ovládána lokálními zájmy a ty je v každém případě nutné brát především v úvahu. Proto veškerá rozhodnutí musí proběhnout předběžným souhlasem všech členů, jichž se týkají. Tady se projevila slabá stránka unijního celku. Německo se rozhodlo jednat jako samostatný stát, přidala se Francie, která už multikulturním státem je a dlouhodobě výrazně sociálně orientované Švédsko, bez konzultací s dalšími členy Evropské unie, jakoby evropská jednota byla předem zajištěnou samozřejmostí. Namísto společného úsilí na poskytnutí prostředků pro stabilizaci situace v místech, odkud běženci cestují, tyto státy chtějí, aby se další členové Evropské unie jednoduše podřídili hromadnému přílivu. Má se tak stát prostřednictvím takzvaných kvót, kdy si jednotlivé země „rozdělí“ počet migrantů na svých územích. Slovenský ministr vnitra Robert Kaliňák řekl, že mu to připadá nedůstojné k lidem, kteří, ať jakýmkoliv způsobem, na evropskou půdu přicházejí.
Pokud se paní Merkelová rozhodla a její vláda jí to schválila, ať Německo přijme velké počty uprchlíků ze zemí, kde jsou nespokojeni. Ale ať se potom nebrání jejich příchodu a nesnaží se prostřednictvím ministra zahraničí Franka-Waltera Steinmeiera, k němuž se přidal rakouský premiér Werner Faymann, vydávat prohlášení, že by zemím, které se odmítají podílet na navrhovaných „kvótách“, měly být odepřeny podpůrné finanční prostředky na jejich rozvoj.
To by mohl být impuls k postupnému rozpadu evropského celku, což by jistě hrálo do noty neosovětskému diktátorovi Putinovi, který tento stav bezpochyby sítí všech možných agentů vehementně podporuje.