Výtvarné portfolio na stránce
www.galerie-hlavaty.cz
Hlavatý Jan MgA.
společnost - umění - politika

100 let

Listopad 2019

Před pár dny uplynulo sto let ode dne, kdy se společně Slováci a Češi rozhodli ustavit jednotný stát a přičinit se o rozpad monarchie Rakouska – Uherska. Samozřejmě při připomenutí tohoto výročí vystupuje řada osobností, jež mají ke společnému údělu a následných historických stop co říct.

Toto výročí považuji za nejvýznamější v naší novodobé historii. Komunisté se snažili oslabit je svátkem „Dne znárodnění“, kterým byl den ustavení republiky 40 let potlačován.

Již nějaký čas se setkávám s názory různých politologů a historiků, že za náš osud ve vyústění předválečné politiky si může Československo samo. Jde o hodnocení lidí, kteří si vybírají buď z historických materiálů (v lepším případě), případně sami fabulují, jak by se možná mohla historie odvíjet, kdyby Češi a Slováci byli jiní, než jsou a jejich reprezentanti také jinými.

Začnu tím, v jaké situaci se náš stát nově nacházel po Konferenci ve Versailles, která určila vymezení hranic evropských států po konci I. světové války a jaké měl přátele a protivníky. Po kapitulaci Rakouska -Uherska abdikoval císař Karel I. a snahu o resuscitaci monarchie převzali bojovní Maďaři, od nichž se oddělilo po dohodě s Čechy Slovensko. Maďarsko se snažilo ovládat slovenské území (jím nazývané Horní Uhry) a pokoušelo se na Slovensku vyvolat bolševické povstání po vzoru revoluce v Rusku. Pro náš nově ustavený stát byla situace v Uhrách nejkrizovější. Komunisty organizované povstání bylo poraženo, ale na uherském území bývalého soustátí se utvářela situace příznivá pro restituci monarchie. Bývalý armádní velitel Miklós Horthy požádal o dosazení bývalého posledního císaře Rakousko-Uherské říše, Karla I., na uherský trůn.

To vyvolalo ostrou reakci prezidenta Masaryka a bývalý císař od nabízeného postavení odstoupil.

Všechno je nutné posuzovat z hlediska dějinné následnosti. Agresivní Maďarsko, po porážce monarchie připravené o značnou část svého zalitavského území, bylo připravené na útok vůči Slovensku, svojí bývalé součásti. Bylo tedy naprosto logické, že se Československo rozhodlo uzavřít spojeneckou smlouvu se státy, které byly v přímém sousedství se svým protivníkem – tedy s Jugoslávií a Rumunskem. Maďaři si dělali nároky na sever Srbska v oblasti Vojvodiny a na Rumunům určené poválečnou mírovou konferencí Sedmihradsko. Rumunsko jako spojenec s naším státem přímo sousedilo v oblasti Jasiny na východě Podkarpatské Rusi a Jihoslované mohli brzdit uherské snahy o rozšíření domácího území na jih i na sever.

Na jih od nás položené Rakousko, okleštěné o veškerá území patřící k habsburské říši a v podstatě smířené s novým osudem, přijalo velkou finanční podporu, kterou mu poskytl československý prezident Masaryk jako vstřícnost vůči rovnoprávnému sousedovi. Vzhledem k jeho politickému vývoji nebylo ale možné na nějakou bezpečnostní dohodu pomýšlet.

Německá Výmarská republika byla kostituována po I. světové válce jako mírový stát, nesoucí tíhu prohrané války a těžce postižený válečnými reparacemi. Kancléř Hindenburg dožíval po skončení válečného úsilí jako nostalgický pokračovatel císařství Viléma II. v zajištění klidné a nekonfliktní budoucností. Němečtí usedlíci v českých Sudetech měli právo sdružovat se v politických stranách a účastnit se parlamentních voleb, čehož podstatnou měrou využívali, zpočátku ve prospěch československého státu. Stav se změnil, když se v Německu dostal k moci manipulátor Adolf Hitler, šířící ideologii o nadřazenosti německého lidu, antisemitismus a xenofobní nenávist. Tyto teorie měly ve válkou postižené prusko-německé zemi značný ohlas. Hitlerovi nacisté ovlivňovali národnostní menšiny v pohraničních oblastech, vybuzovali nepokoje a občanský odpor.

Naším přirozeným spojencem na západě byla Francie, která pomáhala při ustavování svobodného státu a spoluorganizovala přípravu československé armády. Ministrem zahraničí Edvardem Benešem s vědomím prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka byla domluvena spojenecká bezpečnostní smlouva – Malá dohoda – s Francií, Jugoslávským královstvím a Rumunským královstvím. S Polskem mělo Československo pohraniční spor o Těšínsko a obě země vznášely nárok na západní Slezsko, kde nakonec tamní plebiscit rozhodl ve prospěch Polska. Polské poměry obracely situaci v neprospěch demokracie a vedly k autoritářskému režimu.

Během státní návštěvy ve Francii roku 1934 byl chorvatským nacionalistou zavražděn velký přítel prezidenta Masaryka a Československé republiky, jugoslávský král Alexandr Karadjordjevič. Atentátník zemřel ten samý den následkem seknutí šavlí francouzského vojáka. Obětí atentátu ale byl i těžce zraněný francouzský ministr zahraničí Barthou. Na místo krále Alexandra nastoupil jeho bratranec, regent Pavel, zastupující tehdy nezletilého následníka trůnu, prince Petara. Regent Pavel obracel politiku našeho jižního spojence naruby vstřícným postojem k Hitlerovu Německu a jeho ministerský předseda Stojadinovič se stal spolupracovníkem nejen nacistů, ale i italského vůdce Mussoliniho.

V roce 1938, kdy se mělo osvědčit bezpečnostní spojení, spojenci selhali. Mobilizovaní Francouzi ze čtyř pětin vůbec nenastoupili. Země, jež mohly situaci ovlivnit, se stavěly buď neutrálně, nebo byly nakloněny nacistickému vůdci Hitlerovi. Jak mohly případné dohody se sousedy měnit pozdější tragický vývoj ? Když naše vláda přistoupila na autonomii sudetských pohraničních oblastí našeho státu, Konrád Henlein ji po instrukcích Hitlera odmítl a žádal připojení k nacistické Třetí říši. Polsko a Maďarsko čekaly na kořist jako hyeny na odtržené kusy, které zbydou po hostině dravé šelmy. Myslím, že nezdar osobních snah v politickém vedení Československé republiky prezidenta Beneše velmi poznamenal. Všechna jeho pozdější rozhodnutí je nutné vidět jako následek osudné diplomatické porážky.

Ve svém diplomatickém úsilí, podle mého názoru, neměl prezident Beneš v té době na vybranou. Kdyby se náš stát stavěl dříve vůči Hitlerovi, Polsku a Maďarsku vstřícně, stal se pravděpodobně zmrzačeným torzem ještě před tím, než došlo k nacistickému obsazení Rakouska. Někteří českoslovenští politici a vojáci chtěli bránit se nacistům sami i bez spojenců (například dr. Hubert Ripka, generál Prchala), ale cokoliv změnit nebylo už možné.

Průběh dalších padesáti let byl jen pokračováním národního vazalství. Krátká éra začátku devadesátých let 20. století nás vrátila mezi společenství Západu díky prezidentu Václavu Havlovi a skupině odvážných lidí kolem něj, ale už dnes vidíme úsilí o změnu a naše navrácení do násilnického sevření z Východu. Tato snaha, jak věřím, nevyjde a zůstaneme po likvidaci I. republiky a jejích následcích, které poznamenaly osud naší země na dlouhé roky, trvale součástí světa svobodných zemí.

Jan Hlavatý
 
foto kalendář krásná a levná fotokniha