Čím dál více je patrné, že v nynější prezidentské volbě proti sobě nastoupí současný prezident republiky ing. Václav Klaus a profesor ing. Jan Švejnar. Oba jsou představitelé naprosto protichůdných směrů nejen v politické praxi, ale i v etice státoprávního názoru a politické kultury.
Zatím co Václav Klaus vycházel z vyloženě normalizačního prostředí, vyznačujícího se totalitarizmem, Jan Švejnar je reprezentantem úplně jiného, ze svobodného prostředí vycházejícího politického směru.
Nominace Václava Klause byla před pěti lety podpořena stalinistickým lídrem českých komunistů. Těm jeho tehdejší soupeř, křesťanský demokrat Jan Sokol, nevyhovoval, protože jeho občanská minulost neměla nic společného s normalizační „realitou“. Co by jim mohl nabídnout zeť filozofa Jana Patočky, totalitně-komunistickým režimem utrápeného? To Václav Klaus pro ně měl jinou přitažlivost. Jako člen Prognostického ústavu Akademie věd měl přístup k informacím, týkajícím se odhadů a plánování vývoje normalizační ekonomiky a všech strategicky důležitých skutečností, s těmito informacemi souvisejících. Tento fakt mohl podstatným způsobem určovat porevoluční vývoj našeho hospodářství a takzvaná transformace mohla probíhat tak, jak by ji normalizační prognostici bývali i bez revoluce naplánovali.
Zdá se, že opravdu běh událostí této možnosti odpovídal. Jelikož ing.Václav Klaus byl po celou dobu porevolučních změn na rozhodujících postech, kde byl průběh ekonomické změny určován, hlavní zodpovědnost za evidentně neuspokojivý stav státní pokladny padá na jeho vrub. Je ovšem otázka, zda to byl jím zaviněný neúspěch, nebo zda to byl záměr normalizačních „kádrů“, pro nějž byl využit.
Profesor Jan Švejnar, ekonom mezinárodního věhlasu, pobývající dlouhá léta za hranicemi ještě normalizačního Československa (prakticky od začátku okupačních let brežněvovské nadvlády), dnes učí ekonomii na univerzitě ve státě Michigan. Má znalost světových finančních trendů a je člověkem euroatlantické kulturní sféry. S našimi sovětizovanými normalizátory nemá naprosto nic společného. Proto je rozhodně schopen vymanit nás ze stále silného vlivu vazeb, majících své kořeny v letech sovětské okupace. Znal jsem jeho jméno z relací Hlasu Ameriky ještě v době, kdy západní vysílání bylo u nás jediným zdrojem svobodných informací. O Václavu Klausovi jsem tehdy nevěděl nic, ale jeho jméno pravděpodobně znali čtenáři ekonomického časopisu, kam ing.Klaus přispíval a který vydával za Husákova tajemnictví a prezidentování jeho kolega z finanční sféry, ekonom Ivan Kočárník.
Proč dostali vlastně domácí – marxizmem odchovaní – ekonomové při transformaci národního hospodářství přednost před ekonomy ze západního politického prostředí? Všechno by přece nasvědčovalo tomu, že lidé, po celou svoji profesionální dráhu navyklí totalitnímu politickému systému, nemohou přijít s něčím, co by mohlo co říci změně na liberální ekonomiku. Návaznost podstatné části společnosti podnikatelů, kteří dostali příležitost a největší význam ve státě, na minulostní vazby je evidentní.
Proto by byl nejvyšší čas, aby demokratický systém v České republice získal i v hospodářském prostředí západní kultivovanost a kulturu. To by přirozeně bylo zajištěno změnou na postu hlavy státu, kde by ekonom marxistický, byť inovačně „pravicově“ orientovaný, byl vystřídán člověkem západně civilizačního myšlení, jenž by byl schopen garantovat naši odvěkou příslušnost k Západu, nejblíže ke spojující se Evropě s jejím sociálně liberálním vývojem a kulturním obsahem.
Prosinec 2007 (14 dní před Vánocemi)