Zvolení Václava Klause prezidentem na období dalších pěti let se skoro dá očekávat, přestože se člověk tomuto pomyšlení instinktivně brání. Je to muž zkušený, zrale protřelý a umějící se pohybovat na naší politické scéně. To ale, co by mohlo působit jako uznání jeho schopností, je ve skutečnosti odsouzením nejen jeho, ale i celého našeho současného politického prostředí, jež takovýto „produkt“ mohlo vygenerovat.
Že mohl Jan Švejnar získat v prezidentské době jen o pár hlasů méně, je naopak důkazem lepších stránek zastupitelů veřejnosti a toho, že na tom náš demokratický systém ještě není tak špatně.
Jak je vidět, kandidát, přicházející z prostředí západní civilizace a nabízející jakkoliv kvalitní program naplnění svého úřadu, nemá v „našem světě“ většině „našich zastupitelů“ co nabídnout. Ať si o tom veřejnost myslí, co chce. Prosperita, ekonomický rozvoj, ohleduplné reformy, vztah k Evropské unii, měnová vstřícnost ke společné evropské budoucnosti, zvýšení nadnárodní prestiže České republiky, to vše není nic proti tomu, že „Václava Klause dobře známe a víme, co od něj můžeme očekávat“, zvlášť, když zdůrazní, že žádný program na dalších pět let prezidentství nemá.
Kým ti zastupitelé, jež se takto rozhodovali, jsou ? Bez jakékoli nadsázky nebo přehánění je možné říct, že jsou pravými dědici normalizační morálky. Té, která dvacet let, následujících po sovětské okupaci, ovládala většinu českého obyvatelstva.
Ještě před dvaceti lety se zdálo, že zdecimovaný národ jen čeká na příležitost, jak se z okupačního jha vymanit, aby ukázal svou skutečnou kvalitu, inteligenci a schopnosti. Skutečnost byla ovšem jiná. Normalizační morálka se natolik usadila lidem pod kůži, že se postupem času začala pasivní většina populace pár statečným lidem, kteří dali impuls k revoluci devětaosmdesátého roku, vysmívat jako snílkovským bláznům.
Václavu Klausovi se podařilo změnit univerzální, revoluční Občanské fórum na totalitně orientovanou Občanskou demokratickou stranu, což přilákalo spoustu kariérychtivých jedinců. Pro ně obdoba někdejší komunistické strany v mnohem přijatelnějším kabátě byla něčím zažitě známým a přitom nepoznamenaným nepříjemným Kainovým znamením.
Sbor zastupitelů je právě „výkladní skříní“ těch, které zastupuje. Naše společnost je naneštěstí stále ve stavu zátěže z minulosti, není dost připravena přijmout toho, kdo by byl pro ni příkladem a naopak přijímá toho, kdo je jejím obrazem. Doufám ale, že se z tohoto pohledu brzy naše země vyléčí.
- února 2008, týden před dalším kolem prezidentské volby