Po posledním na půl časově rozděleném sněmu sociálních demokratů se ustavilo nové vedení této strany. Hlavními protagonisty, pověřenými politickým jednáním, jsou pánové Jan Hamáček, Jiří Zimola a čím dál víc se prosazující neosovětizací Ruska uchvácený motorkář ze severu Čech Foldyna.
Jan Hamáček, bývalý předseda poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, se začíná jevit jako podřízenecký slaboch, který se ve snaze o nabytí vládních postů podřizuje silnějšímu partnerovi z hnutí ANO, ačkoliv mu musí být jasné, že tato partie je předem prohraná. Tváří se, že zachraňuje stranu před větším propadem, než jaký teď zažívá, ale silnější ho vyhodí „z kola“, jakmile tomu bude situace příhodná. Hamáčkův místopředseda, Jiří Zimola, se ukazuje jako fierlingerovský renegát, jemuž bude dosažená místopředsednická funkce mnohem bližší, než uchování po revoluci znovunabyté samostatnosti nejstaršího českého politického subjektu. V závislosti na svém osobním postavení je připravený usluhovat současnému prezidentu republiky a vycházet mu vstříc v čemkoliv, co tohoto mentálně přestárlého pána napadne. O třetím z triumvirátu jsem se zmínil výše.
Čeští sociální demokraté jsou momentálně přitlačeni „ke zdi“, díky svému předsednictvu. Situace do budoucna není ale pro ně zřejmě ztracena. Až většina stranického členstva přijde k náhledu, že současné vedení je „potopilo“, bude hledat náhradu mezi svými známými zástupci. Zde se nabízí senátorský klub ČSSD, podle mého názoru solidní platforma pro návrat mezi demokratické subjekty a pro ustavení jiných priorit, než na jakých staví dnešní předsednictvo.
Naštěstí v našem politickém prostředí existují dvě silné instituce, bez nichž není možné demokracii osekat a rozhodujícím způsobem oslabit. Kromě již zmíněného Senátu České republiky je důležitým činitelem Ústavní soud, ne jehož rozhodnutích leží konečné řešení jakýchkoliv politických nejasností a nesrovnalostí. Samozřejmě velmi záleží i na personálním obsazení těchto institucí, které byly určeny jako záruka našeho ukotvení ve spojenectví západní civilizace.
Sociálně demokratická strana patřila už za I.republiky k největším politickým subjektům a podílela se na naprosté většině předválečných vlád, přičemž je několikrát její představitelé vedli. Jednoznačně patří k domácímu demokratickému prostředí a to, aby se nechala „pružit“ komunisty, populisty a fašisty, je její dnešní ostudou. V senátním zastoupení a nejen v něm má dost schopných kandidátů, kteří by mohli opět tuto stranu pozvednout z aktuální krize a vrátit jí důstojné postavení, jaké vždy, kromě komunistického útlaku, na československé a později české půdě zastávala.