Zkusme si to představit. Lidé prožívají uvolňující pocit, režim, který byl víc než nepříjemný naprosté většině obyvatelstva, padl. To si vybavuji ve vzpomínkách na stav úplné změny, jež ve všem, zdálo se, nastane.
Teď, po zanedlouho osmnácti letech od tohoto času, tehdy tak intenzivně prožívaného, kdy se naše dnešní vědomí opět potkává v reliktech hluboké minulosti se vším, co charakterizuje současnou politiku v domácím „skanzenu historie“, pokusme si sestavit vládu naší země, jak by možná nejlépe vypadala, abychom na svoji zemi mohli být hrdi, v což jsme na počátku znovunalezené demokracie doufali. Jak by mohla vypadat slušná demokratická vláda, která by ještě nebyla zatížena snahou jednotlivých „osobností“ o výhody a zákulisní možnosti vstupu do „velkého světa“ ?
- Ministerský předseda – Jan Švejnar
- Ministr zahraničí – Lubomír Zaorálek
- Ministr vnitra – František Bublan
- Ministr financí – Pavel Kavánek
- Ministr soc. věcí – Evžen Tošenovský
- Ministr kultury – Alexandr Kliment
- Ministr živ. prostředí – Bedřich Moldán
- Ministr školství – Ivan Wilhelm
- Ministr dopravy – Petr Moos
- Ministr spravedlnosti – Vojtěch Cepl
- Ministr zdravotnictví – Cyril Höschl
- Ministr obrany – Antonín Rašek
Nebudu vypočítávat, o která ministerstva jsme přišli, při dobrém hospodaření je, myslím, dvanáct nejvyšších výkonných institucí na desetimiliónové Česko až, až. Nominovaní lidé jsou ti, kteří i po skoro dvou desítkách let od revoluce si dokázali uchovat slušnou tvář. Záměrně neuvádím jejich stranické příslušnosti, v otázce služby státu by to nemělo hrát roli.
Co je v kontrastu k situaci před osmnácti lety naprosto jasné, je, že taková vláda, řekněme skutečných odborníků, vůbec nemá šanci být jmenována. Kdo by ji v dnešní situaci mohl jmenovat ? Na Hradě v pozici prezidenta republiky sedí normalizační ekonom, který vystřídal disidentského intelektuála. V „podhradí“ neurvalá smečka ziskuchtivých, korupci nakloněných cynických aparátníků, kteří vždy budou vlastní zájem prosazovat na úkor zájmu veřejnosti, jež je z většiny naivně do funkcí a vlivu na běh událostí nominovala.
Demokracie může mít hodně podob. Ta naše, na rozdíl od Západu, kde vývoj probíhal kontinuálně, má podobu představ ekonomické změny dle normalizačního Prognostického ústavu, jehož lidé dostali organizaci státního hospodářství pod svou patronaci. Tento způsob „transformace“ vrátil do hry různé milce komunistického režimu, kteří měli dost dlouhé prsty, aby se zmocnili všeho, co si bylo možné rozebrat, co jim bylo nejblíž a o čem věděli.
Na začátku roku 1990 nikdo nemohl předvídat, jaké bude společenské uspořádání, které bude následovat po zhroucení komunistického systému. Samozřejmě se usilovalo o demokracii, ale jak bude vypadat a jak bude působit, nikdo neznal. Pod vlivem myšlenek Charty 77, jež rozhýbaly revoluci, se nabízel občanskou angažovaností aktivovaný politický systém, stále se v obměnách obnovující, vnitřně živý a naplněný. Proto se Václav Havel snažil do volebního zákona vkloubit co nejvíce prvků přímé demokracie, zvlášť ten většinový. Je lepší, když proti sobě stojí jednotliví lidé se samostatnými programy, než stranické sekretariáty. Nejblíže mají k veřejnosti ti, kteří se jí musejí trvale zodpovídat ze svého konání a zároveň své jednání nazírat očima těch, kteří je volili.
Bohužel to ale dopadlo jinak. Brzy po revoluci se projevilo, že chartisté byli sice symbolem morální čistoty a charakterní odvahy, ale pro normalizací zmasírované obyvatelstvo svým vzorem nepoužitelní. Lidé se příliš v praktickém životě smířili s danými podmínkami pozdně komunistického režimu, než aby následovali morální příklad Charty 77 do důsledků. Chtěli se spoléhat na zdánlivě silné „vůdce“, než střízlivě hodnotit jejich schopnosti. Zároveň většina z nich očekávala, že budou tolerovány nepoctivé formy výdělku. To předem odhadovali normalizační ekonomové, Václav Klaus, Ivan Kočárník, Karel Dyba, Vladimír Dlouhý, Jan Stráský i Miloš Zeman, kteří byli prostřednictvím posledního komunistického pohlavára Mariána Čalfy vrženi do hry.
Ekonomické podmínky byly zmanipulovány natolik, aby to následníkům normalizačního uspořádání co nejlépe vyhovovalo. Každý měl někde svého „strýčka“, který mohl kdesi něco zařídit. Tak postupně unikaly ze státního rozpočtu miliardy a miliardy, aniž by se za ně našla jakákoli náhrada. Volební systém byl navržen tak, aby nejlépe sloužil stranickým seskupením, která si o svých reprezentantech rozhodovala sama. To přivedlo značnou část obyvatelstva k apatii z pocitu nemožnosti vnitrostranické hierarchie ovlivnit.
Všechno ale ztraceno není. V tom je síla demokracie, že systém je stále otevřený a manipulovat ho nejde do důsledků. Tak vyrůstají nová občanská hnutí, názorové platformy a myšlenkové proudy. V nich je určitě záruka, že veřejnost si vyžádá své poctivější zastoupení a že se její absolutní části postupně vrátí pocit sounáležitosti se svojí zvolenou reprezentací.