Když člověk sleduje současnou práci našich hlavních politických stran a hnutí, musí se ptát, zda jsme skutečně slušnými a upřímnými spojenci v západním společenství, nebo zda je naše politická reprezentace zaměřená spíš na momentální mocenský profit a v tom směru formuluje svoje postoje a představy.
Strany, které jasně deklarují naše západní spojenectví, jsou soustředěné v liberálním Demokratickém bloku v počtu čtyř – ODS, KDU–ČSL, STAN a TOP 09. Jejich postoj je jednotný a až na malé výjimky (Václav Klaus mladší) mluví společným hlasem.
Dvě strany jsou naprosto opačného politického názoru a jejich hlas souzní s rétorikou a propagandou současného postkomunistického Ruska. Jde o KSČM a SPD. V našem státě mají hlavní oporu v prezidentovi republiky Zemanovi a jak se jeví, i v prezidentem jmenovaném premiérovi Babišovi. Právě jemu by nebylo proti mysli, uzavřít s těmito antidemokratickými stranami dohodu o vládě. Pan Babiš má ovšem, kromě problému s trestním stíháním své osoby a jemu blízkých, obavu o svoji pozici mezi kolegy na evropském diplomatickém poli.
Tím se dostáváme ke třem politickým subjektům, jež tvoří s předtím jmenovanými obsazení dnešní Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. Pana Babiše má v čele hnutí ANO, prakticky podnikatelsky orientované seskupení lidí, kteří mají pocit, že politické členství jim přinese očekávaný zisk jak finanční, tak mocenský. To je jejich jediná ideová motivace a proto se doposud zdálo, že hlas předsedy, vrcholného superpodnikatele a manažera, je ve všem rozhodující. Jak se ale zdá, kolektivní předsednictvo tohoto hnutí začíná projevovat nesouhlas s možným negováním polistopadového směru české politiky a námluvami s extrémistickými silami.
Poslední v parlamentním obsazení, na něž bude pravděpodobně soustředěna v blízké budoucnosti pozornost, jsou Piráti a ČSSD.
Piráti jsou v celostátní parlamentní politice nováčky a hledají si svoji klientelu. Jejich úsporná a přitom účinná volební kampaň měla úspěch a jak zjistili, při přesvědčivé výřečnosti není nutné, aby náklady šly do miliónů. Jde o to, zda volební zisk je dostačující na to, aby tento subjekt zůstal přitažlivým. Piráti jsou zaměřeni především na mladou generaci, z níž ale část politiku ignoruje. Myslím, že pirátské seskupení je dosud málo čitelné a jím deklarovaný boj proti korupci, jejímž ztělesněním je v jeho pohledu především trestně stíhaný ministerský předseda, bude možná na budoucí rozšíření vlivu málo. V zahraniční politice rovněž nemá celkový názor úplně jednotný. Jejich předseda Ivan Bartoš například prohlásil v Otázkách Václava Moravce - ČT 24 (15. 4. 2018), že Spojené státy, Francie a Velká Británie provedly útok na Sýrii, který naštěstí neznamenal žádné oběti na životech. Pan Bartoš zřejmě není obeznámen s tím, že raketový útok byl cílený na zařízení výroby chemických zbraní, ohrožujících trvale syrské obyvatelstvo. Zdá se, že Piráti se stále po volební přízni ohlížejí a rádi by ji ukousli tu tomu, tam onomu. Stranou plně liberálního směru asi ještě nejsou.
Podobně jako Piráti je na tom členstvo sociální demokracie. Pokud by nastala větší politická krize (ne že by dnes nebyla !), určitě by i oni sváděli tvrdý boj o voliče, jichž zatím, na rozdíl od Pirátů, velkou přízeň nemají. Jsou rozděleni na dvě skupiny, jednu středovou a jednu zemanovskou. Nedávno jsem sledoval na Seznamu.cz rozhovor s nově zvolenou místopředsedkyní Janou Fialovou. Byla to hrůza, jako by ta strana neměla mezi sebou Alenu Gajdůškovou nebo Kateřinu Valachovou. Paní Fialové by spíš slušelo sedět mezi pány Filipem a Dolejšem.
Česká republika je na rozcestí. Buď zůstane členem aliance Západu, nebo ji pohltí postkomunistický Východ.