V únoru roku 1948 podlehl prezident Edvard Beneš nátlaku komunistického předsedy tehdejší vlády Klementu Gottwaldovi, který prezidenta přiměl, aby neprohlásil po odstoupení ministrů demokratických stran stávající vládu za neakceschopnou, ale svolil k nahrazení odstoupivších ministrů Gottwaldovými lidmi. Komunisté měli strach, že připravované jarní volby toho roku pro ně nedopadnou dobře a rozhodli se pro urychlení získání celkové moci násilným řešením. Tím byla otevřena cesta sovětské nadvládě nad naší zemí a postupnému komunistickému znásilnění veřejnosti.
Dnešní situace v lecčems minulost připomíná. Jen se tentokrát pokusil naopak mocichtivý prezident ošálit ministerského předsedu. Premiér překvapivě, když se očekávalo, že odvolá ministra financí, zneužívajícího svého státního úřadu k osobnímu prospěchu, rozhodl o demisi celého současného kabinetu. Byl to z jeho strany výraz protestu nad neochotou pana Babiše z ministerské funkce odstoupit, ale zároveň patrně i snaha nějaký postup v této věci vyprovokovat.
Jediné, čeho ovšem u zátočivého představitele Pražského hradu dosáhl, byla okamžitě předvedená prezidentova taktika definitivně premiéra z politiky odstranit. Pan Zeman na to šel mazaně. Jak je zvyklý vše si vyložit po svém, prezentoval demisi vlády za pouze osobní rezignaci samotného ministerského předsedy. To se ovšem velmi přepočítal. Zkušený politik Sobotka pohotově vrátil pomyslný balón na prezidentovu stranu hřiště a ten si bude v nejbližší době zřejmě „drbat hlavu“, jak dlouho se ještě udrží v postavení „nejvyšší hlavy státu“. Pouští se do něj nejen celá poslanecká sněmovna, ale i regionální politici na jeho výjezdech po českých krajích. Ministři, kteří ho měli doprovázet na zahraniční cestě, jeho společnost odmítají.
Zdá se mi, že pan prezident Zeman žije agonií svého mandátu. Česká republika nebude, jak věřím, rozvratníkem Evropské unie, o což by se asi současný nájemník Pražského hradu ze všech sil snažil. Podle jeho jednání je dost jasně znát, že se snaží naši zemi vzdálit západnímu spojenectví a sblížit nás opět s východním politickým prostředím. Většina veřejnosti ale po nedávném temnu, které mělo čtyřicet let trvání, bude jistě pracovat na zbavení se kazových článků své správy, aby Česká republika zůstala spolehlivým spojovacím článkem celého atlantického spojenectví.