Jsme svědky mnoha snah o zastavení vzrůstající popularity komunistů, jakoby na zastavení přízně veřejnosti vůči nim nestačila vzpomínka na uplynulých přes čtyřicet let jejich vlády a nadvlády nad společností.
Ledaskdo z demokratických institucí má pocit, že bude stačit vybudovat památníky obětem komunismu, uspořádat podpisové akce proti nebezpečí nárůstu komunistické popularity a varovat před možností uchopení moci komunisty. Nevím, zda je to pokrytectví – je totiž možné, že tyto akce podnikají ti samí svazáci a konformisté, kteří byli za minulého režimu poslušní všech jeho příkazů a doporučení, protože sled akcí nápadně připomíná komunistickou prázdnou propagandu – či jednoduše konjunkturální cynismus namnoze bývalých komunistů, kteří se tímto snaží očistit od své nechvalné dřívější činnosti. Jedno je ale jisté – vytloukání klínu klínem nikam nepovede. Svést hlasy, jež dává veřejnost v současné době komunistům, na nějaké babičky a dědečky, vzpomínající na mládí, je velmi jednoduché. Co například přízeň mladých lidí, jež by ještě před patnácti lety byla naprosto nepředstavitelná ? Je asi pravda, že tato přízeň vychází z určitého romantismu, podobně jako u některých členů hnutí skinheads přízeň k nacismu, jehož fungující instituce si v jejich dosahu ve své omezenosti nedovedou vůbec představit. A co sami komunisté, jak reagují na zájem veřejnosti ? Stačí jim v klidu čekat, protože jim demokratičtí politici sami veřejnost přihrnují do úst. První impuls k tomu přišel v roce 1993, kdy si Poslanecká sněmovna České republiky, ještě bez možnosti korigování Senátem, bez ohledu na situaci státu a jeho zaměstnanců, schválila prebendy, hodné husákovských časů. Tehdy to prošlo takřka bez povšimnutí, někteří to možná nazírali jako povinnou daň nové demokracii a nebylo vůbec slyšet, že je to stejné, jako za normalizačních „papalášů“. Tito novodobí funkcionáři, mnohdy bývalí komunisté, již členové polistopadových vlád a parlamentu, si přenesli své chování, morálku a zvyklosti do nové, porevoluční doby a nadmíru tolerantní veřejnost jim svojí trpělivostí dala možnost „s jídlem rostoucí chuti“. To, že vše bylo provázeno náležitě pravicovou rétorikou, mělo působit na lidi, že vše je jiné, než bylo dříve.
Paradoxní je, že celý parlament je v současném obsazení převážně dědicem komunistické morálky a jejího macchiavellismu. Protože ovšem sami komunisté se tváří jako „disidenti“, které nikdo neuznává, získávají v soutěži o přízeň body.
Nemyslím si, že vtažení komunistů do vedení země jim může zkomplikovat situaci, na to jsou dnešní komunisté dost chytří, aby se této nástraze vyhnuli. Spíše jsem nakloněn tomu, že obměna lidí ve stranách, jež vyznávají demokracii proti lacinému nacionalismu, jejich zájem o veřejnost a ne jen o její části, tím přerušení klientelských vztahů a možnosti pro nově příchozí strany, jež mohou skutečně uspokojovat občanskou společnost, vytvoří stav, kdy nastane odliv od dojmu z komunistické „spásy“ naprosto přirozenou cestou.