V listopadu roku 1989 mnozí nevěřili, že by mohlo najednou dojít ke zhroucení režimu, který si nárokoval, podobně jako kdysi nacistické Německo, věčnost svého působení a své vlády. Já sám jsem myslel, že k frontálnímu útoku na komunistický režim dojde až v lednu 1990, na výročí upálení Jana Palacha, a to že už stávající systém nezvládne.
Datum 17.listopadu jsem si spojoval s úmrtím dvou účastníků protinacistické demonstrace, která se uskutečnila k výročí národního svátku dne 28.října 1939 a každoroční pietní vzpomínkou na tuto událost.
Aktivní část československého občanstva ale měla dost stupidní komunistické nadvlády a rozhodla se k akci, jež měla za následek rychlý pád režimu, který už neměl oporu v nikom, než ve složkách StB, Lidových milicí a jejich konfidentů.
Vládce tehdejšího Sovětskéhoi svazu, Michail Gorbačov, zřejmě spoléhal na to, že uvolnění situace v Československu zajistí trvalé přátelství vůči jeho zemi a možnost rozvíjení dalších kontaktů. Nakonec byl následníkem a pokračovatelem sovětského vůdce a bývalého šéfa KGB Jurije Andropova. Na popud tohoto jeho učitele byl na československé půdě zřízen Prognostický ústav (pod patronací Akademie věd). Jeho ředitelem byl jmenován Valtr Komárek, který měl kontakty s Fidelem Castrem a dalšími latinskoamerickými komunisty, kteří v Jižní Americe připravovali politické převraty.
V naší zemi nade vším bděl Kamiťét Gasudárstvennoj Bezapásnosti a tak do Prognostického ústavu byli přijímáni lidé, kteří k řízené práci byli svolní a byli dostatečně „prověření“. Volba padla na dva „protagonisty“, kteří pronikli do insitucí pozdějšího demokratického režimu. Ti se snažili, každý svým způsobem, modifikovat republikový demokratický vývoj a hlavně, nabourávat cestu, již zvolil porevoluční prezident, Václav Havel.
Měli k tomu možnost různých cest, blokování žádostí občanstva, usazeného v cizině, o získání českého občanství i rozkradení v minulosti zestátněného majetku různými spřízněnými „přítelíčky“ v bankách a manažerských funkcích, kterým stačilo jen natáhnout ruku a vše bylo u spřízněných bankéřů k dispozici.
Bohužel, prezident Havel byl soustředěný především na otázky lidských práv, humanity a osobních svobod. Ekonomické věci mu unikaly a v tom se spolehl na „domácí půdu“. Asi se inspiroval na domnění bývalého prezidenta Beneše, že po válce domácí politiku musejí dělat lidé, kteří byli doma, vše si prožili a tedy znají situaci.
Byl to velký omyl a lidé, kteří mohli o domácí politice rozhodovat, zdaleka nebyli naší zemi vzdáleni. Často jsem slýchával na stanici Hlas Ameriky relace s Janem Švejnarem, odborníkem na ekonomické otázky a profesorem Michiganské univerzity i jinými specialisty. Myšlenky Jana Švejnara jsou stále aktuální a výstižné, jen v našem domácím prostředí nenacházejí potřebnou odezvu. Podle mého názoru je to následkem společného úsilí pánů Klause a Zemana, snaživých zaměstnanců Prognostického ústavu Akademie věd, který podléhal Kamiťétu Gasudárstvennoj Bezapásnosti.
Doufejme, že se náš stát z této pokračující závislosti co nejdříve vymaní a nastoupí cestu skutečné západní orientace, která zatím naneštěstí existuje jen na papíře.