Před posledními parlamentními volbami jsem uvažoval svého volebního práva vůbec nevyužít, protože mi připadalo, ať budu volit kohokoliv, budu volit špatně.
Tento pocit ve mně po přechodné naději začíná znovu narůstat. Ne že by mne mrzelo, že jsem u voleb byl, stejně by mi to asi nakonec nedalo, ale můj prvotní dojem, že odevzdaný hlas bude mít nulovou hodnotu, se mi vrací se stále větší silou.
Vláda, vzešlá z parlamentních voleb, se rozhodla škrtat v rozpočtu, kde může, bez ohledu na dopad takového rozhodnutí. Někteří současní “vládníci” deklarovali tento postup bez skrupulí. Strana TOP 09 byla dokonce tak dovolená, že před volbami obtěžovala občany arogantními složenkami s vypsanou částkou jejich dluhu jakožto osobního podílu na zadlužení státu. Zajímalo by mne v této souvislosti, jak se vlastně jednotlivec bez přímého vlivu na běh státní politiky a její ekonomické správy podílí na zvětšování státního dluhu. Zadává zakázky firmám, účtujícím si astronomické částky za stavbu silnic, za různé obchodní transakce a za zprostředkovávané služby ? Toleruje obrovské částky odměn ještě mimo vysoce nadhodnocených platů členům různých správních rad podniků, v nichž má stát určující postavení ? Protežuje úředníky na strategicky důležitých postech, kde se rozhoduje o částkách na různé, leckdy značně neefektivní projekty ? Vypisuje různá výběrová řízení, neprůhledně organizovaná, jejichž výsledky jsou často finančně vysoce nadhodnocované ?
Zdá se mi, že tento způsob působení na veřejnost vypovídá o blízkých vztazích dnešního ministra financí k bývalému ministerskému předsedovi Topolánkovi. Přezíravost k mínění značné části obyvatelstva, jež politik musí ve svém postavení zastupovat, ať jde o příznivce, nebo odpůrce, nebývá vlastní skutečným diplomatům.
O současném ministerském předsedovi Nečasovi jsem se před časem vyjádřil dost nelichotivě a musím říct, že mne nic nepřesvědčuje o tom, abych ze svého původního názoru ustupoval. Jeho problém je, jak jsem přesvědčen, v tom, že nemá rozhodující podporu ve své straně a nemá sám dost odvahy, aby tento “Rubikon” překročil. Členové ODS mohou samozřejmě podpořit v pocitu sebezáchovy kohokoliv, kdo oponuje dřívější praxi této strany, reprezentované bývalým předsedou Topolánkem, ale pouze s tím, že to pro ně nebude znamenat ústup z “osvědčeného” postupu. Tam bude zřejmě stanovena pro nového premiéra zkouška, jak se k otázce postaví. Bude před ním - “hic Rhodos, hic salta” - a nejsem si jistý, jestli přeskočí. Zatím doufejme, že ano, zdá se mi, že když se oprostí od mocenského pocitu, mohl by být dobrým koordinátorem mezi požadavky odborů a směrnicemi své strany, na nichž mu bude samozřejmě záležet nejvíc.
Otázkou je postup strany Věci veřejné. Její členové sice vykazují značnou dávku amatérismu, ale jejich vztah ke skutečně reálnému vnímání situace většiny obyvatelstva je nepopiratelný. Do budoucna je všechno otevřené a uvidí se, do jaké míry VV stráví všechno, co TOP 09 a ODS “uvaří”.
Výrazným znakem budou už jistě podzimní senátní a komunální volby. Na nich bude možné sledovat, do jaké míry obyvatelstvo souhlasí s výdajovými škrty. Osobně jsem přesvědčen, že politická emancipace u nás není ještě na takové úrovni, jako ve vyspělých západních zemích. Nedávné protesty veřejnosti ve Francii daly znát, jak se umí vnitřně svobodní lidé za svůj zájem postavit. Naše společnost jakoby stále žila v pocitu strachu, že nad ní provádí dozor nějaká komunistická moc.