V poslední době se objevuje množství dokumentů, vydávajících svědectví o okolnostech a událostech doby druhé světové války, ale myslím, že autentické zápisky v deníku člověka, ministra zahraničí italského fašistického státu, patřícího k nejvyššímu patru tehdejšího režimu v Itálii a a v jeho osobě nejbližšího spojence nacistického hitlerovského Německa, jsou důležitým svědectvím zrůdnosti a zároveň předstírané normálnosti postihované doby. Tyto zápisky, jež propašovala vdova po italském ministru zahraničí, popraveném v roce 1943 na Mussoliniho příkaz, do Švýcarska, kam se jí podařilo osobní záznamy manžela převézt, byly vydány u nás v roce 1947 pod názvem Cianův deník.
Galeazzo Ciano se oženil s dcerou diktátora Benita Mussoliniho a byl přesvědčeným fašistou. Tato skutečnost vyznívá naplno při Cianově záznamu o úmrtí svého otce v Livornu, kde bylo trvalé sídlo rodiny. S hrdostí píše o otci jako o zapáleném vlastenci a fašistovi, který zemřel s tímto přesvědčením.
Ciano se v roce 1938 zúčastnil po boku Mussoliniho mnichovské konference, která rozhodla o budoucím osudu Československé republiky a byl jejím schvalovatelem. Po vzoru svého tchána vystupoval s vystrčenou bradou na davových fašistických shromážděních a vytruboval nacionalistické tirády.
Je ovšem rozdíl, co v zájmu svého postavení prezentoval veřejnosti a co byly jeho soukromé myšlenky. To je znát z deníku, který dala zveřejnit Cianova vdova a diktátorova dcera po útěku do švýcarského exilu.
Ciano se sám v zápiscích propašovaných jeho manželkou vyjadřoval pohrdlivě o nacistických loveckých setkáních, pořádaných feldmaršálem Goeringem a o japonském velvyslanci psal jako o arogantním a zpupném nevychovanci. V Cianových záznamech je, že vnuk kancléře Otto von Bismarcka z éry Viléma II., který zastupoval jako vyslanecký rada nacistický Hitlerův režim na německém velvyslanectví v Římě, Cianovi sdělil, že se stydí za nutnost podřizovat se takovým lidem, jako je manželka německého ministra propagandy Goebbelse s pověstí běhny, která ji provází při její návštěvě v Itálii.
Zajímavá a z historického pohledu důležitá jsou Cianova svědectví o počátcích a průběhu války mezi nacistickým Německem a sovětským Ruskem. Vše dopodrobna znal díky svým ministerským kontaktům z pozice nejpovolanějšího a nejinformovanějšího. Psal o tom, že Hitler si představoval daleko snadnější postup do nitra sovětské říše, než mohla německá armáda zvládat. Ofenziva se protahovala a oběma stranám začaly docházet síly. Ciano měl zprávy, že Stalin žádá o vojenskou pomoc od Spojených států materiálovým vybavením, jinak že komunistické Rusko bude nucené uvažovat o kapitulaci. Tato pomoc začala skutečně proudit zamrzlým mořem přes severní pól a byla velmi účinná. Rusové zastavili německý postup 40 kilometrů před Moskvou, kam Hitler připravoval už na konci roku 1941 vojenskou přehlídku vítězného wehrmachtu. Naopak, velké demokracie, jak to Ciano ve svém deníku zaznamenával, uzavřely se Sovětským svazem smlouvu o vzájemné spolupráci na budoucích 20 let a to i přímou vojenskou angažovaností.
Co teď píši, odděluji od zápisků Galeazza Ciana a postupuji na základě vlastních úvah.
Pro Evropu bylo velké štěstí, že se Spojené státy angažovaly na evropské půdě a že německé velitelství muselo velkou část armády po spojenecké invazi do Normandie přesunout z východní na nově otevřenou západní frontu. Kdyby k tomu bývalo nedošlo, Sovětský svaz by s Třetí říší pravděpodobně uzavřel separátní mír, jako tomu bylo po vzoru Vladimira Lenina v brest–litevské dohodě, která zajistila v zájmu bolševiků na ruském území status quo a vyřazení země z války mezi císařským Německem a západní aliancí, jež zahrnovala na spojenecké straně dosud i Rusko.
Jak by asi vypadal vzhled budoucího uspořádání Střední Evropy, pokud by armády západních spojenců rozhodujícím způsobem nezasáhly do německého parcelování vojensky získaných území ? Pro Evropu by to znamenalo trvalou přítomnost německé nadvlády nad znásilněnými teritorii a připojení, v našem případě, protektorátního území přímo pod nacistickou říši. Vše by se odbývalo ve sledu násilím vyžadovaného respektu k nacistické ideologii.
Za to, že se tak nestalo, vděčíme západním spojencům, kterým se podařilo zničit nacistické Německo, ale naneštěstí Stalinovo Rusko ovládlo dřívější německé pozice na území, kam vstoupil ruský voják a která považuje od té doby za svá. To je jasný rys okupačního záboru a představitelé Ruské federace by si to měli náležitě uvědomovat.
Doufejme, že infiltrace komunistických struktur na našem území skončí s vládou ruských agentů a obnovou demokratických poměrů, za nimiž stál Václav Havel a o něž v současné době usiluje Milion chvilek pro demokracii a všichni demokraté, jimž záleží na budoucím charakteru České republiky.