Jestli chceme postihnout do důsledků význam těchto termínů, jejich souznění a použití v politické praxi, musíme hledat jejich původ v řeči antického Říma. Jejich společným výrazem bylo slovo fasces, čili svazky. Svazky symbolizují pevná spojení. Od tohoto původního významu se odvíjely přidružené termíny. Státy, které se charakterizovaly jako nositelé tohoto obsahu, se samy přihlásily k totalitně autoritativnímu způsobu vlády a správy státního aparátu. Na evropském území, nebo její části, se k tomuto způsobu řízení společnosti přihlásily tři země – Sovětské Rusko (později přejmenované na Svaz sovětských socialistických republik), svazová (fašistická) Itálie a nacistické (nacionálně socialistické) Německo. Všechna tato státní a správní uspořádání v sobě navzájem hledala svůj vzor, první ale, kdo totalitně orientované zřízení tohoto typu vyhlásil, byl nově instalovaný ruský stát po pádu carské dynastie a následně několikaměsíční demokratické (Prozatímní) vlády.
Sovětské Rusko se muselo ve snaze o sebeobhajobu před světem prezentovat jako nositel významného kulturního dědictví a jelikož jeho hlavním zástupcem a představitelem byl vzdělaný utopický diktátor Uljanov (pod pseudonymem Lenin), on sám stál o návaznost na terminologii antické civilizace.
Stejně tak italský diktátor Benito Mussolini. Během panování jím vedeného režimu, hledajícího svůj původ v císařském systému Starého Říma, prohlásil Mussolini v návalu osobní nespokojenosti nad nesouhlasem části italské veřejnosti se směrem státní politiky, dle svědectví svého zetě, ministra zahraničí Ciana v záznamech jeho deníku ze 6. prosince roku 1940, že by byl v minulosti schopen rozpoutat revoluci, s níž by ve srovnání revoluce soudruha Lenina v Petrohradě působila jako nevinná hra.
Adolf Hitler, aby na svoji stranu převedl po prvním světovém válečném konfliktu strádající obyvatelstvo, prohlásil nově založenou politickou stranu jako nacionálně socialistickou a ještě k tomu pracovní (arbeitspartei), což je nepřesně překládáno jako dělnická. Byl zaujatý vzorem a představou starogermánských teutonských mýtů, v jejichž původu viděl znaky nadřazenosti takzvané árijské nordické rasy nad jinými etniky. Do této vize pojal především německé dělnictvo, jež bylo po porážce Německa v I. světové válce nejvíc postiženo.
Sovětští komunisté a italští fašisté měli a mají hodně společných rysů. Je to přepjatý národovecký pocit a společenské nadřazenectví nad jinými národy, které se jim podařilo ovládnout.
Nacionálně socialistický Hitlerův režim v Německu třicátých let 20. století pak odhodil všechny pomocné parlamentní „berle“, aby mohl naplno řvát své uzurpátorské teorie.
I v dnešním světě je mnoho pokusů a snah o totalitářské uchopení moci. Často se lidé, vyznávající vůdcovství jedné „silné“ osoby, zaklínají demokraticky orientovanou snahou prosadit „správné“ myšlenky pro takzvané „dobro národa“. Část veřejnosti, která se těmito cestami v dnešní době nechává unášet, by si měla uvědomit, že – Kdo seje vítr, sklízí bouři -. Historické příklady pro to jsou.