Zhruba před čtrnácti dny skončila vláda České republiky premiéra ing. Topolánka. Poslanecká sněmovna jí vyslovila nedůvěru. Trochu mne to tentokrát překvapilo, pád vlády jsem očekával už přinejmenším před rokem. Několik marných pokusů parlamentu o odvolání dávalo pocit beznadějnosti takových snah a zdálo se, že vše půjde samospádem dál.
Nicméně pohár přetekl a pro několik lidí, kteří doposud současnou vládní garnituru vytrvale drželi ve funkcích, se situace stala neúnosnou. To se ministerskému předsedovi a jeho kolegům stalo osudným. Přišlo to v čase nejkritičtějším, uprostřed půlročního předsednictví Česka ve spojené Evropě, ale právě těm, kteří upřednostňují národní aspekt politiky před unijním, mohlo ukázat, jak jsou domácí poměry nadřazené.
Zřejmě nejdůležitější moment vedení Evropské unie, vrcholnou unijní poradu v Praze, spojenou s návštěvou a účastí nového prezidenta Spojených států, Baracka Obamy, měla tak na starosti vláda už odstupující.
V této souvislosti se mi nabízejí asociace - změna v administrativě nejmocnějšího státního útvaru naší zeměkoule a aktuálně nečekaná změna v jednom ze členů evropského společenství, který je zrovna pověřen vedením Evropy.
Rozdíly jsou jasné - ve Spojených státech vítězí vždy ten, který dokáže přesvědčit většinu národa, že je ten nejlepší pro budoucnost země a tím i pro ostatní svět. Napomáhá tomu přímá volba, kdy každý jednotlivý občan dává přednost tomu, kdo je mu blízký. Každý, kdo volí, si musí uvědomovat, že je to na čtyři roky volebního mandátu, protože i když je prezident odvolaný, jeho zástupce je garantem stejného směru politiky. Politický směr je tedy na čtyři roky dán.
U nás stále vítězí klientelské vazby a dědictví protekcionistického uspořádání, kde - “já na bráchu, brácha na mě” - bude mít ještě dlouhodobý dopad. Jak dnes vidíme, vztah státního vedení k veřejnosti je minimální, hlavně, když jsou zajištěny finanční toky, jež mohou stávající garnituru udržet v mocenském vlivu a alespoň o kousek jí prodloužit život, tolik potřebný k zajištění osobního pohodlí, protože o něco jiného ve skutečnosti vůbec nejde. Na rozdíl od Spojených států, kde osobnost určuje změnu a vývoj, u nás ať je ve vedení státu kdokoli, můžeme si být jisti, že na prvním místě bude jeho funkcionářské zabezpečení a “jistota desetinásobku”.
Barack Obama se při své volební kampani rozhodl opřít o všechny, kteří byli se současnou situací ve Spojených státech nespokojeni a požádal je o podporu. Tím, že se nespoléhal na velké korporace a vlivné vazby, ale na jednotlivce, podařilo se mu shromáždit tak velké množství finančních prostředků, že měl i po stránce hmotné cestu usnadněnou.
Rozhodl se pronést během pražského setkání USA - EU projev před veřejností, ve kterém nastínil svoji představu o zajištění bezpečnějšího světa, což obsahuje více důležitých bodů, jež spolu navzájem souvisejí. Omezení počtu jaderných zbraní a jejich postupná likvidace, hledání jiných prostředků energie, než na kterých stojí současná světová ekonomika, ochrana přírody a jejích přirozených zdrojů a celkově tím záchrana planety pro lepší kvalitu života a podmínek k jejímu naplnění.
Prezident Spojených států řekl, že není naivní a že se nemusí podařit, aby jeho snaha měla úspěch už za jeho života, že to ale vůbec neznamená od takové cesty ustupovat. Jeho slova udělala na veřejnost i politiky velký dojem. Bylo vidět, jak zodpovědný úkol na sebe Barack Obama vzal.
Naše vládní garnitura, přítomná projevu, mohla jen sledovat, sama na odchodu, myšlenky člověka, jenž vybaven přízní nejen americké, ale i většiny světové populace, mění cíle směřování nejvlivnějšího politického celku světa. Premiér naší země, který ještě před týdnem nazval ekonomická opatření amerického prezidenta “cestou do pekel”, byl teď jeho projevem nadšen.
Jsou úvahy, především novinářské, že vláda předsedající země Evropské unie neměla být odvolána, že to dává “špatný signál” o poměrech v naší zemi. Myslím naopak, že si evropská veřejnost i její politická reprezentace mohly oddechnout, že to s naší zemí přece jen není tak špatné, když je odvolána vláda, jež za tři roky své existence neudělala nic pro to, aby byla přijata Evropská ústava a poté alespoň Lisabonská smlouva. To totiž, že se někdo “rozhoupe” a řeší aktuální společné problémy, když mu nic jiného nezbývá, neznamená, že je připravený vést Evropskou unii.
Největšími nezdary odstupující vlády jsou - neschopnost čerpat dostatečně efektivně finance z fondů EU a vytrvalá neochota participovat na společných projektech spojené Evropy. Tím jsou samozřejmě poznamenány ekonomické možnosti České republiky, protože sama, vinou zavádějící “transformace” devadesátých let, není schopna svoje hospodářství řídit beze ztrát. Jedinou světlou stránkou bylo řízení ministerstva zahraničí Karlem Schwarzenbergem, který se upřímně snažil jednat v zájmu celé Evropy.
Nechápu, proč lidé, kteří mají dobrý přehled o politické situaci, mluví v tom smyslu, že “za jízdy by se nemělo přepřahat”. Že vláda “úřednická”, nebo lépe překlenovací, nebude tak výrazná, jako vláda, založená na politicko ideologickém základě. Zdá se, že výraznost spočívá na míře skandálů, jimž jsou jednotliví členové vlády vystaveni.
Tak tedy, nastupující ministerský předseda Jan Fischer vůbec nemusí být slabším premiérem, než byl pan Topolánek. Spočívá to na jasné definici toho, co je cílem směřování České republiky. Pochopitelně, překlenovací vláda bude muset být vládou kompromisní, protože bude kontrolována jak občanskými, tak sociálními demokraty. To ale vůbec neznamená, že by to musela být vláda slabá a nevýrazná. Právě to, že nebude závislá na ideologických předpojatostech a chce otevřeně podporovat Evropskou unii, vrátí, jak doufám, Česku ztracenou prestiž. Jmenovaný premiér také prvořadost našeho evropského spojenectví potvrdil. Je tedy snad možné, aby poslední necelé dva měsíce našeho předsednictví nahradily předcházející čas, kdy hra se spojenci dávala pohled na naši zemi přinejmenším rezervovaný.