Český svět politiky zasáhla náhlá zpráva. Andrej Babiš, bývalý premiér České republiky a právně určený poslední beneficient zemědělského velkokomplexu Agrofert, jehož je zakladatelem, sestavil stínovou vládu, namířenou proti liberální koalici, jež dnes vládne, protože nad jeho dřívější autoritativní správou země parlamentní volby vyhrála.
Pan Babiš nebyl příliš nápaditý ve volbě svých, většinou staronových spolupracovníků a myslím, že poskytl panu Jablonskému, imitátorovi, i svými nervózními výroky na adresu vládnoucí demokratické koalice, důkladný „kanonenfutr“ k parodování. Je to jeho volba a myslím, že v roli opozičníka nevydržel rady svých „rukovoditelů“, aby byl trpělivý a pomalu se připravoval na budoucí prezidentskou volbu, v níž by možná mohl být favoritem. Jak praví staré latinské přísloví - „Kdybys byl mlčel, zůstal bys filosofem“. Tato mnoha zkušenostmi osvědčená moudrost ovšem bývalému ministerskému předsedovi asi nic neříká. Pan Babiš jednoduše své zaměstnance řídí a on bude tím, kdo bude v konečné fázi rozhodovat a vše v poslední instanci schvalovat. Tím, že bude všechny změny napadat, jde zřejmě vstříc ortelu nad sebou.
Kdo tedy konkrétně patří do inovovaného „kabinetu“, jehož minulé složení, několikrát obměňované, dosáhlo výsledku v přízni voličů poměrem 92 : 108 ve svůj neprospěch? Především tam patří paní Alena Schillerová, jejíž akce, vedoucí k důkladnému „puštění krví“ státnímu rozpočtu, přinutily nastoupivší demokratickou vládu k důkladné revizi stavu státní pokladny.
Dalším favoritem bývalého premiéra je Karel Havlíček, zřejmě z nedostatku personálních možností obsazující v minulé vládě mimo resort průmyslu a obchodu ještě ministerstvo dopravy. Během jeho spravování tohoto resortu došlo ke kolika železničním karambolům, několikrát s velmi vážnými následky.
O dalších se nemusím nijak zmiňovat. Opoziční parlamentní triumvirát Babiš – Schillerová – Havlíček bude obstarávat veškerou aktivitu ve snaze dostat se znovu do vládních postavení, ostatní jsou ve stínovém obsazení skutečně jen nedůležitými stíny. Hlavní guru, doprovázený oddanými nohsledy, bude opět opozičně podle svých možností rozhodovat o všem.
Jeden z mála, kdo Andrejovi Babišovi zbývá, je dosluhující prezident České republiky, Miloš Zeman. Stál za ním vždycky, když to bývalý premiér potřeboval, odměnou za loyalitu, jak ve vztahu k nacionalistickému Rusku, tak ke komunistické Číně. Naposled se pan Zeman ozval v reakci na vzkaz předsedkyně Poslanecké sněmovny, Markéty Pekarové-Adamové, když vyzvala maďarské obyvatelstvo, aby odvrhlo dnešního ministerského předsedu Orbána, tak, jako Češi odvrhli Babišovo vedení státu. Pan Zeman s potlačovaným vztekem slova jedné z nejvyšších představitelek státu kritizoval a ostře vystoupil proti ní. Stavěl se za svého přítele, Viktora Orbána, který soustavně tlačí z maďarských pozic k přijetí postkomunistického Ruska do ekonomických zásahů v Evropě.
Další partner, neofašistické seskupení pod vedením politického obchodníka Tomia Okamury, nemá v současné době na ovládnutí sněmovny šanci. Rádo by se o to pokusilo, ale pokud nezvítězí v Evropě nacionalistické síly, okamurovci nebudou mít možnost. Jsou dnes jedinými politickými partnery, kteří by byli panu Babišovi příhodní. Doufání pana Okamury, jako hlavního příznivce Babiše a možného náhradníka ve vedení opozice, ovšem neupadá. Hlavně spoléhá na budoucí vítězství Marine Le Pen ve Francii, Mattea Salviniho v Itálii, Geerta Wilderse v Holandsku a dalších neofašistů po celé Evropě. Je v tom jeho jediná šance a jeho souputníku Babišovi by to určitě pomohlo „vydláždit“ novou cestu.
Babišova opozice samozřejmě bude blokovat cokoliv, s čímž by nově nasoupivší vláda přišla. Do budoucna bude záležet na tom, do jaké míry se dnešní prohlášení členů vládního kabinetu budou slučovat s politickou praxí. Tuto samozřejmost by si každý zodpovědný politik měl uvědomovat. Do jaké míry se budou činy současné vlády shodovat s tím, co říká a do jaké míry se budou rozcházet, bude záležet na tom, jestli jí dá veřejnost pokračující důvěru.