Česká společnost se v současné době dělí především na dva sobě navzájem si odporující tábory. Jde o amerikanofily a rusofily. Je tu ještě třetí názorový proud – eurofilové. Těch je ale mnohem méně a proevropský postoj zastává čím dál menší počet lidí.
Amerikanofilové vzpomínají na Václava Havla a na přítelkyni českého národa, bývalou ministryni zahraničí Spojených států, Madeleine Albrightovou, rozenou Korbelovou, která se velmi snažila pomoct České republice jak ve vstupu do společenství NATO, tak ve spojení s unií Západu. To se naštěstí podařilo, pak ale záleželo na samotném českém státu, jak se získanými možnostmi naloží. Bohužel vstřícnost naší země vůči spojencům začal brzy narušovat klauzemanovský syndrom, blíženectví Václava Klause a Miloše Zemana. Stát se začal od Západu odtahovat a naopak se klonit k pochopení ruské politiky. Tento postoj u našich nejvýše postavených politiků po odchodu Václava Havla je příznačný, vzhledem k jejich předrevoluční angažovanosti v komunistickém, ministerským předsedou Lubomírem Štrougalem vytvořeném, Prognostickém ústavu Československé akademie věd. Tento ústav byl instalován na příkaz sovětského vůdce pobrežněvovské éry Jurije Andropova, aby bylo možné předkládat perspektivy dalšího „socialistického“ vývoje.
Václav Klaus, „vystřelený“ těsně po revoluci na ministerstvo financí za premiérování dřívějšího komunistického předáka Mariána Čalfy se názorově měnil, jak jeho postavení v Evropě sláblo. Když byl zvolen do funkce prezidenta státu, zastával už nepokrytě antievropský postoj. Druhý z této dvojice, Miloš Zeman, byl po skončení Klausova funkčního období zvolen za prezidenta země pomocí finanční podpory ruské naftové společnosti Lukoil, pravděpodobně prodloužené ruky ruského prezidenta Putina.
Tím navazuji na úvod svého článku a zmíněné názorové dělení české společnosti.
Oponentním proudem proti přátelskému vztahu ke Spojeným státům je ve veřejnosti rostoucí obdiv pro autoritativní politiku současného vedení Ruské federace. K husákovskému režimu podřízenosti sovětské okupaci se u nás kromě členů a příznivců Komunistické strany Čech a Moravy nehlásí nikdo. Hodně rusofilů prohlásí, že je to „za komančů“ hrozně štvalo. Dnes ovšem jim západní orientace našeho státu vadí.
Jak jsem zmínil, příznivců evropského spojenectví je dnes asi nejméně. Netroufám si spekulovat o tom, jaký vliv na to má změna na nejvyšších postech Evropské unie a výměna José Manuela Barrosa za Jeana-Claude Junckera. V každém případě je to ale neschopnost evropského celku řešit s předstihem problém invaze arabského obyvatelstva na evropský kontinent a v podstatě unijní rezignace na tento stav. To znejisťuje veřejnost v celé Evropě.
Česká republika, která momentálně předsedá Visegrádské skupině, předkládá ústy svých vládních představitelů – premiéra Sobotky, ministra zahraničí Zaorálka a ministra vnitra Chovance velmi rozumný návrh opatření, která by měla platit v celé Evropské unii pro regulaci migrace z rizikových oblastí Středního východu. Snad jejich postup bude mít ve společné Evropě takový ohlas, aby stálo za to, Evropskou unii zachránit před rozpadem. A také na domácí půdě většinu české veřejnosti přesvědčit o tom, že je důležité společný evropský celek zachovat.