Tento článek je věnován koni jménem Sottovento, který ztratil život na překážce Velký Taxisův příkop, nejtěžší překážce pardubického, v celém světě známého a proslulého závodiště. Událost se týká 130. ročníku Velké pardubické steeple chase, jednoho ze dvou nejvýznamnějších překážkových dostihů na evropské půdě, pokud ještě mohu zahrnout do Evropy Velkou liverpoolskou steeple chase. Tentokrát byl pardubický závod startovaný za úplně jiných podmínek, než tomu bylo v minulých letech. Nevím, jak to koně, kteří mezi sebou soutěží, samozřejmě za účasti jezdců v jejich sedlech, sami cítí, ale myslím si, že jestli je účast diváků 120 000 přítomných, nebo jen pár trenérů a závodištních organizátorů, je jim to naprosto jedno. Pro ně je nejdůležitější, jakmile je dán povel k odskoku, následovat toho, který to první začne. Pak už v tryskovém tempu absolvují pár prvních překážek. Pokud je to možné, všechno překonají a pokračují dál, třeba i ve zvolněnějším rytmu a zvládají konečnou vzdálenost bez újmy.
Dva faktory jsou tady protichůdné. Naproti sobě jsou rychlost koní a jejich těžší ovladatelnost před nejtěžší překážkou dostihu, Velkým Taxisovým příkopem a další fází běhu, kdy jezdci mohou lépe využívat svých zkušeností a schopností ovládat koně. Na počet startujících je příčná šíře Taxisova příkopu dostatečná a pokud mají štěstí, mohou tuto překážku najet bez nebezpečí kontaktu s ostatními koňmi. V druhé polovině dostihu je rozhodující taktika jednotlivých žokejů. V závěrečné fázi je hraniční stav, v němž síla a kondice jednotlivých koní v souhře s jezdcem rozhoduje o konečném vítězství. V případě letošní Velké pardubické došlo k nebezpečnému kontaktu tísnění koně, běžícího v blízkosti tísnitele (nebylo to poprvé, pamatujeme si tísnění, kdy to provedl zkušený matador Váňa, když byl ještě v sedle). Francouzský žokej začal nebezpečně tísnit koně Hegnuse k vnitřní bariéře. Jen jsem čekal, že ho vytlačí z dráhy. Naštěstí Hegnusův jezdec Matuský měl tolik duchapřítomnosti, že koně maličko přibrzdil a tím nechal Francouzova koně vyjet poslední zatáčku vnějším obloukem, mistrně ho vnitřní stranou objel a prudkým speedem šel dopředu. Slavil tak velké vítězství a ukázal jaký je jezdec. Cílová rovinka byla jeho. Kdyby byl za těchto okolností vítězem jeho tísnící rival, určitě by byl dán oprávněný protest.
Problém je v tom, že startovní pole se žene na čtvrtou překážku, jíž je právě obávaný Taxisův příkop, nejvyšším tryskem, aby ještě v plné síle tuto přehradu překonalo a nerozvine se do takové šíře, jakou by bezpečí pro koně i jezdce znamenalo. Jezdci se jen snaží najít si v chumlu nejlepší pozici a leckterému koni jednoduše nemusí vyjít krok k bezpečnému náskoku. To se právě stalo favorizovanému koníkovi Sottoventovi, sedlanému žokejem Kratochvílem, který už dříve zaznamenal úspěchy na tomto překážkovém dostihu. Nastupoval ze zadnější pozice a před ním skákalo více koní, kteří překážku překonali. Bohužel asi v tísni brzy naskočil, nestačil na doskok a za překážkou udělal přemet přes hlavu, kdy z jeho sedla vylétl i jezdec. Za překážkou už zůstal kůň ležet, zrovna tak, jako jeho vodič Kratochvíl. Ten ovšem na rozdíl od koníka měl možnost vstát.
V zájmu toho, aby Velká pardubická steeple chase působila nejvyšší vážností na kontinentu, stavím se za úpravu Velkého Taxisova příkopu, aby z této překážky byl příkop změněn na rovinu za překážkou. Na tomto nejnebezpečnějším místě závodní dráhy ztratilo život už více koní. Věhlasu Velké pardubické by to na ničem neubralo, naopak by se zřejmě přihlásil daleko větší počet zahraničních účastníků, kteří v současné době nechtějí riskovat zdraví svých koní na tak záludné a v minulosti přitažlivé nejtěžší překážce evropského pevninského dostihu, Velkém Taxisově příkopu.