Kdysi, v osmdesátých letech, jsem byl kontaktován redakcí Vzdělávacího vysílání Československé televize ohledně přípravy přenášené relace soutěžního seriálu, na němž se podílely společně Česká i Slovenská televize. Do něj jsme měli s kolegou, jenž byl zaměstnancem slovenského studia, vypracovat společný návrh scény.
Přiletěl jsem do Bratislavy letadlem a odebral se do Mlýnské doliny, sídla hlavní redakce Slovenské televize. Po příchodu do provozního snack baru a po setkání se svým kolegou jsem nevěřil svým očím. Kolega seděl pohodlně v baru a postupně k němu přicházeli jednotliví mistři profesí, které se na realizaci pořadů, jejichž scénickými návrhy byl pověřen, podílely. Tito realizátoři se velmi slušně a přátelsky dotazovali na detaily výrobního charakteru a s danými informacemi odcházeli na svá pracoviště, aby jednotlivým pracovníkům tlumočili příslušné dispozice. Kolega dál pokračoval v poklidném pití kávy a rozmlouvání o budoucích záměrech. Při rozhovoru mi sdělil, že jeho plat se pohybuje kolem devíti tisíc korun měsíčně a že je to na Slovensku docela normální. Nedal jsem znát se svými patnácti stovkami, plus příplatky za odvedené pořady, což činilo dohromady tak čtyři a půl tisíce, najevo nějaké zděšení i z národnostně cítěného pocitu.
Kolega byl vynikající architekt a jen z toho důvodu, že s ním nejsem domluvený, nechci zveřejnit jeho jméno. Stav ve Slovenské televizi byl pro mne od té doby vzorem a řekl jsem si, že se pokusím v budoucnu, pokud to bude možné, dosáhnout podmínek, za jakých pracoval můj slovenský partner. To se mi podařilo do určité míry po revoluci devětaosmdesátého roku, kdy se výtvarné oddělení Československé televize osvobodilo z kleští komunistického výrobního systému, kdy „výroba“ diktovala návrhové sféře. Začal jsem mít na postavení výtvarného oddělení vůči oddělení scénické výroby vliv. Platová úroveň zůstávala ovšem na stejné výši, jak tomu bylo před revolucí.
Dost ale už o platových podmínkách Slovenské televize za komunistického režimu, protežované postavením Gustáva Husáka. Tento výplod rehabilitačního řízení roku 1963 byl v roce 1968 jmenován místopředsedou vlády Československa a po sovětské srpnové okupaci se usilovně snažil o „dorozumění“ se sovětským vedením. Pro Slovensko vymohl „nadstandardní“ podmínky rozvoje a ze strany sovětských okupantů mu bylo vycházeno všemožně vstříc, protože ruská okupační moc stála o spojence, které mohla v prvních posrpnových dnech spočítat na prstech jedné ruky.
Ekonomické výhody si Slovensko podrželo i po rozdělení státu na dva samostatné celky v roce 1993. Jistě proto slovenský ministerský předseda Mečiar tak souhlasil s aktivitou Václava Klause, který politický rozchod inicioval. Zdánlivě z tohoto politického rozchodu Česká republika profitovala, ale Slovensko mělo své rezervy z minulého režimu „nastřádané“. Dnes se u nás ledaskdo diví, jak mohli Slováci tak snadno přejít na Euro, když většina této země, na rozdíl od západní části původně společného státu, nemá dost rozvinutý průmysl a je převážně agrárního charakteru. Odpověď je jednoduchá – bratislavský, žilinský, trnavský i košický úředník mají společně jiné potřeby, než bača, obývající salaš v Malých a Bílých Karpatech a v Nízkých Tatrách. Jich je většina. Vyprodukovaná žinčica, parenica, oštěpek a bryndza se dají prodat stejně dobře za Eura jako za Koruny české. Jen je k tomu třeba movité klientely a tu současné Slovensko má. Je pro něj štěstí, že se oddělilo od historické zátěže být přívažkem Čech a Moravy.
Samozřejmě pro Slováky je nanejvýš důležité, aby ve všem koordinovali svůj postup se spojenci, proč by jinak v Evropské unii setrvávali ? Jak je vidět, i malá země může být ekonomicky nanejvýš úspěšná (viz Lucembursko) a může být příkladem pro ty, kteří mají ustavičné potíže s čerpáním fondů společné evropské podpory a pro ty, kteří se snaží Evropskou unii podvádět a z její existence jen egoisticky profitovat.