Od začátku devadesátých let se diskutuje o tom, zda by měla být komunistická strana zakázána, nebo zda ji nechat dál působit na politické scéně. Mluví se o tom, že by se měla nějak transformovat, aby byla pro současné demokratické prostředí stravitelnější.
Je ale otázka, zda rozpustit subjekt, jehož schopnější členové v touze pokračovat v započaté kariéře se rozutekli do dalších, ideologicky přijatelnějších stran. Jaké je vlastně nebezpečí v myšlenkách, jež dávno ztratily svou revolučnost a životnou sílu ?
Komunistická strana také zpočátku prožívala velkou krizi a zřejmě sama uvažovala, že nějakou změnou ze své vlastní vůle projde. Vzniklo několik nástupnických organizací s různě modifikovaným „revolučně ideologickým“ programem. V polistopadově nadšené atmosféře neměly ovšem s oslovováním veřejnosti žádný úspěch.
Zatím jejich úspěšnější kolegové, bývalí soudruzi, aniž si toho veřejnost příliš všímala, skládali obraz ekonomické transformace pohledem marxistické nauky, otočené naruby. Zároveň začalo sílit ideologické soupeření bývalé a současné „levice“, přičemž oba póly působily dojmem karikatur názorů západního, demokratického světa.
V našem vývoji hraje největší roli, že jsme prošli dvacetiletím naprostého popření morálních hodnot, jež ještě mohly mít důležitost v čase probuzeného Pražského jara roku 1968. Z vnímání skutečnosti se u převážné většiny obyvatelstva postupně vytratily pojmy jako osobní čest, tolerance, naslouchání druhému, respekt k jiným názorům a odvaha veřejně se projevit odlišností. A právě tato vnitřní nesvoboda sehrála velkou roli i po roce 1989, kdy naopak každý měl volně a bez zábran vyjadřovat své, jakkoliv nekonformní názory. Do čela státní správy se dostali, či spíše protlačili, lidé, mající s veřejnými funkcemi z minula už zkušenosti i dostatečnou otrlost. Ti pak bránili otevřenosti, jež by mohla nedemokraticky demokratizované prostředí u nás kultivovat.
Tak nabyly rozhodujícího postavení dva mocenské bloky, rozdělující vliv na opačné póly, ale užívající stejné metody nátlaku a propagandy. Postupem času byly stále více využívány informace příslušníků bývalé Státní tajné bezpečnosti, kteří se aktivně zapojili do „nové spolupráce“, aby směr patřičně ovlivnili.
Tato společenská destrukce čím dál více traumatizovala a ochromovala stav obecné kultury u nás a politickou reprezentaci odsoudila coby „bílé koně“ různých skrytých zájmů.
Na začátku devadesátých let jsem si myslel, že je zbytečné rozpouštět komunistickou stranu, protože na ni bude v politice lépe vidět. Dnes, kdy je jasné, že bývalí komunisté, nebo jejich chráněnci, jsou rozprostřeni v celém zastupitelském spektru, jsem přesvědčen, že by bývalo dobře, všechny komunistické organizace, vystupující pod různými názvy (mezi nimi odnože pánů Ortmanna i Štěpána) jednoduše jako extrémistické zakázat. Zabránilo by se tomu, aby jeden homogenní celek, který se snaží podrážet demokracii, kde může, mohl pomáhat druhému, sice ideologicky opačně vyhraněnému, ale pocházejícímu z téhož civilizačního pramene, demokracii přímo bourat.
Zdá se, jakoby si ODS a KSČM hrály do noty a dohodly se na rozdělení svých rolí. Jedna strana bude druhou neustále znevažovat a tupit, přitom ale provádět tak protivnou mocenskou politiku, až se to veřejnosti natolik znelíbí, že většinově zvolí opačný extrém, který bude do té doby hrát roli odmítaného a utlačovaného.
Ten pak, jako „Fénix, vstalý z popela“, zavede pokračování totality v opačném gardu. Znechucené obyvatelstvo zanechá pak už jakékoliv snahy o hledání demokracie a definitivně rezignuje. Pro politiky to ale bude vložená investice „v hodnotě desetinásobku“.