Po volbách roku 1946, kdy komunisté získali dvakrát tolik hlasů, než demokraticky smýšlející veřejností favorizovaní národní socialisté, měla komunistická strana, která získala ve vládě hlavní postavení, dva roky na to, aby dokázala veřejnosti, že její přízeň k ní není jen okolnostmi vynuceným vychýlením, ale potvrzením správné volby.
Komunistická správa národního hospodářství se ale ukázala během tohoto období natolik neúspěšnou, že předepsané volby na jaro roku 1948 dávaly demokratickým stranám mnohem více šancí, než ve volbách krátce po válce.
Dr.Hubert Ripka, člen vlády, kterého moje rodina znala, říkal mojí babičce, když měla obavy o budoucí vývoj v naší zemi – „nebojte se, komunisti u nás vládnout nebudou“. Po únorovém ukončení demokracie v našem státě roku 1948 hledal Hubert Ripka možnost, jak komunisty ovládanou zemi opustit.
Nechci samozřejmě slova dr.Ripky zlehčovat. Pokud by měl být brán v úvahu tehdejší hospodářský stav a vývoj Československa, od roku 1946 do roku 1948 rozhodně nebyl dobrý. Komunistická strana, jako nejsilnější člen vlády se svým ministerským předsedou, zasahovala do funkcí jednotlivých průmyslových odvětví i institucí a připravovala si do budoucna půdu pro rozhodující uchopení moci. Tím ochromovala už tak válkou rozrušené hospodářství, v němž se ve velké míře projevovaly poválečné personální i institucionální změny, na které měli komunisté v závodních radách a národní správě velký vliv. Rusko nám zakázalo přijmout Marshallův plán na renovování poválečného národního hospodářství a obyvatelstvo začínalo být nespokojené s většinovým komunistickým vládnutím. Proto Ripkova slova před připravovanými červnovými volbami osmačtyřicátého roku měla logiku. I britská agentura pro výzkum veřejného mínění uváděla, že řádné volby po třech letech od ukončení války vyhrají umírnění – to znamenalo, buď národní socialisté sami, nebo demokratické strany v koalici. Komunisté by tak byli odsunuti do opozice.
Ti ovšem byli rozhodnuti průběhu demokracie všemi způsoby zabránit. Mobilizovali Lidové milice, komunistickou údernou moc, podobnou, jako nacisté za Hitlera měli svoji SA. Když Noskovo ministerstvo vnitra připravovalo půdu pro neústavní převzetí moci, členové vlády, kteří se hlásili k demokracii, podali demisi. Byla to zničující chyba, jíž vystavili prezidenta Beneše před osudové rozhodnutí. Měl dvě možnosti, nepočítáme-li tu třetí, nejhorší, pro niž se nakonec rozhodl. Mohl v důsledku nefunkčnosti vlády přinutit Gottwalda k odstoupení celého kabinetu a vypsat volby předčasné, ještě před červnovým termínem. Druhou možností bylo demisi demokratů nepřijmout, trvat na řádném fungování celé vlády, činit komunisty zodpovědnými za vzniklé potíže a tak udržovat situaci až do voleb v původním termínu a na ty požádat OSN o mezinárodní dohled, aby se zamezilo manipulaci s volebními výsledky.
Naneštěstí prezident Beneš podlehl nátlaku Gottwalda, který mu vyhrožoval, že nepřijetí demokratické demise způsobí občanskou válku. Tehdy se projevila lidská statečnost a demokratické přesvědčení generála Heliodora Píky, který prezidentu Benešovi řekl, že armáda se za něj postaví, kdyby komunistické milice vyvolaly ozbrojené střety. Nechápu, proč se v dnešní době otevřeně neřekne, že generál Píka byl později komunisty popraven právě za rozhodnou podporu demokratického směru naší země. Prezident Beneš nedal na Píkova slova a poslechl ministra obrany v Gottwaldově vládě, Ludvíka Svobodu, sice nestraníka, ale Rusům a komunistům zavázaného, který prezidentu Benešovi řekl, že ho armáda v jeho případných krocích proti komunistickému postupu nepodpoří.
Vše je z už vzdáleného pohledu hypotetické, ale myslím, i podle toho, co vím od přímých účastníků tehdejších událostí, že armáda by bývala ústavní postup prezidenta Beneše podpořila. I mezi Svobodovou východní částí naší armády bylo hodně demokratických vlastenců, kteří ctili především Edvarda Beneše jako hlavu státu a zosobnění demokratické podstaty země. Například kapitán Jaroš, jenž na východní frontě padl, byl přesvědčený benešovec a s komunizmem neměl nic společného. Až po jeho smrti si z jeho osobnosti udělali komunisté modlu, proti čemuž se už nemohl bránit.
Po komunistickém puči a „vítězném únoru“, který tři měsíce před řádnými volbami zlikvidoval najednou demokracii v Československu, se uplatňoval zvlášť výrazně sovětský velvyslanec Valerian Zorin, pod jehož patronací začalo pronásledování, politické procesy s řadou poprav, likvidace dosud platného právního řádu a totální podřízení se sovětské nadvládě.
Když člověk sleduje současné politické dění, připadá mu, že se nikdo z ničeho nepoučil. Středové strany – tak zvaně „umírnění“ – odmítají jednat se sociální demokracií, čímž se jen snaží vhánět ji do náruče komunistům. Podstatou členstva všech politických stran u nás je bývalá komunistická členská základna. Všechny strany současného politického souboje užívají toho, co se za totalitního režimu naučily – primitivní bezduché propagandy, jež nemůže nikoho, kdo jen trochu myslí, čímkoli oslovit. Zároveň se snaží jeden partner druhého potírat a znemožňovat, namísto trpělivého vyjednávání.
Vzhledem k tomu, že značná část poslanců hlavních politických stran má zkušenosti s nějakými funkcemi za totalitního režimu, i jejich stranické uvažování a sebeprezentace veřejnosti je na značně primitivní úrovni. Ideologické uvažování mají převzaté z ideových školení před devětaosmdesátým rokem. Jen si černou „zaškatulkovali“ na bílou a obráceně. Na začátku devadesátých let bylo v poslanecké sněmovně dost lidí, kteří vstupovali do veřejného života s idealizmem a snahou upřímně pomoci zemi, poničené nepřirozeným hospodářským systémem. Ti ovšem byli časem nahrazeni takovými, jež měli zájem především o svůj prospěch a na jeho prosazování dostatečně silný žaludek, navíc po vazbách s minulým režimem.
V této atmosféře je těžké, aby se vyprofilovala nějaká strana, která by skutečně zastupovala veřejnost. V roce 2002 se zdálo, že by takovou stranou mohli být nově vzniklí Evropští demokraté. Katastrofálně ovšem nevyužili příležitost velkého počtu hlasů, které dostali v pražských komunálních volbách. Mohli kontrolovat radnice a vyřadit dosud dominantní ODS. Bývali by mohli do velké míry změnit politickou atmosféru v hlavním městě, což má vždy dosah do celé republiky, protože hlavní město je považováno za střed dění. Ukázalo se, že ačkoliv ED připravili pro veřejnost přitažlivý program, vůbec nejsou připraveni na převzetí zodpovědnosti. Pro naši posttotalitní skutečnost je to typické. Dosud malá strana si netroufá ze své malosti se vymanit a hledá oporu u mocného politického partnera a ne u svých příznivců, kteří ji volili. Jakoby stále existovala „národní fronta“, nutící k soudržnosti a respektu k „vůdčímu“.
Tím vůdčím je v naší společnosti stále chápána rudomodrá ODS, jež se stala dědičkou dominující strany totalitní minulosti. To způsobuje, že ačkoliv jsme členy schengenského prostoru, pomyslné hranice mezi Západem a námi probíhají stále v bodech Rozvadov, Dolní Dvořiště, Hatě a možná i Jablunkov a Starý Hrozenkov.
Teprve až se naše společnost dostatečně odideologizuje a nebude mít hrůzu ze změny vlády, která ztrácí důvěru veřejnosti, budou si u nás lidé moci říct, že už žijí ve skutečné demokracii.