Mezi státy, uvedenými v titulku článku, se vyvíjí čím dál těsnější vztah. Jejich oba vůdcové, oficiálně prezidenti, doposud nepogratulovali nově zvolenému americkému prezidentovi k jeho nastalé funkci. Je to logické. Odstavený dosavadní prezident Donald Trump uvolňoval cestu ruské a turecké expanzi v Syrii tím, že zradil a podrazil kurdské dosavadní spojence a umožnil, aby vojska těchto států obsadila pozice kontrolované americkou armádou, jejíž jednotky z těchto území nařídil stáhnout. Od nově zvoleného Joe Bidena by mohli očekávat naprosto opačný postup.
V nedávné minulosti mělo Turecko velký zájem o členství v Evropské unii. Jeho snahu podporovalo Německo, kam proudily davy tureckých přistěhovalců a leckdy toto etnikum ovládalo centra německých měst. Bylo to až nepřirozené, vše se řídilo podle zvyklostí blízkovýchodního národa. Ostře se proti tureckým snahám o evropské členství postavila Francie, která jednoznačně toto úsilí odmítla. Sama má dost starostí se zdomácnělým obyvatelstvem severoafrického Maghrebu, jehož domovské státy, bývalé francouzské kolonie, ovšem členství v EU nežádají. Nejsou na evropském území, zatímco Turecko zhruba jednou osminou je.
Velikášský prezident Turecka, Recep Tayip Erdogan, snící patrně o obnovení Osmanské říše, zaniklé s koncem první světové války, se momentálně snaží rozšířit vliv své země, kam až mu okolnosti dovolí. Hraje vojenskou a diplomatickou hru v Syrii a Libyi, kde se dokonce pere s Ruskem. Ruský prezident Putin umí lišácky Erdoganovi ustoupit v místech, kde nehrozí přímý střet s Evropskou unií nebo Spojenými státy.
Když na konci sedmdesátých let Sovětský svaz napadl Afganistan, říkal jsem si, v budoucnu pro ruský režim bude spočívat největší ohrožení v jeho jižních oblastech s naprostou většinou muslimského obyvatelstva. V současné situaci tyto oblasti podporuje turecký režim, snažící se rozšiřovat svůj vliv ve většině muslimského světa. Pro ruského prezidenta Putina je Turecko nanejvýš důležitým partnerem a jakýmsi „beranem“, nárazníkem proti západnímu společenství, jehož je turecký stát v rámci Severoatlantické aliance členem. Rusko se snaží svojí ustavičnou činností rozbíjet jak Evropskou unii, tak západní demokratickou jednotu s její obrannou organizací. Turecký prezident Erdogan, jakkoliv je politický zlotřilec, tak je mistrný šachista na diplomatickém poli a dokáže se zájmovými postaveními dobře kombinovat.
Ruský vládce dává přednost tolerování turecké expanze ve sporném území mezi Arménií, která má vztah k Evropě, a muslimským Azerbajdžanem. Turecká podpora anexe arménského území azerbajdžanským vojskem ho nechává klidným. Zajišťuje si skryté spojenectví s novým „Osmanem pašou“ v protizápadním tažení a jistě věří, že si v Arménii vytvoří v budoucnu takový režim, který by mu byl poplatný bez ohledu na národnostní třenice s Azerbajdžanci.