Debata o obranném radaru v poslední době začíná mít charakter démonizace předmětu, jako takového, a přestává se soustředit na souvislosti, jež jeho případné uvedení do provozu doprovázejí. Není to ostatně první případ, kdy se něco takového děje a vinu na tom mají dost pravděpodobně novináři, kteří se soustředí na objekt samotný a jeho působení v politickém kontextu, než na jeho skutečný význam.
Dovoluji si říci, že radar, upozorňující na nebezpečí, všeobecně vzato, je věc vynikající a jako prostředek ochrany ničím nenahraditelná. To tedy platí, jestliže se vzdáme předem hledání politických aspektů jeho instalace. Tyto aspekty je ale nutné zohledňovat, protože jeho umístění nemusí vůbec být přínosem k obraně určitého prostoru, ale naopak prostředkem k jeho ovládnutí.
Jestliže jsme, náš stát, členy vojenského spojenectví NATO, jsme svými závazky odpovědni této alianci. Nikoliv tedy Spojeným státům americkým, jako jednomu z rovnoprávných členů. Jako plnohodnotný člen aliance máme určitě právo – při respektování kolektivní strategie spojeneckéhao svazku NATO – rozhodovat o umístění aliančních obranných systémů na území našeho teritoria sami. Naším partnerem nejsou Spojené státy, ať jakkoliv mocné, ale celá spojenecká aliance.
Jak nedávno uvedl ministr zahraničí Schwarzenberg, NATO má v konvenčních zbraních nad Ruskem, podle mezinárodních dohod, na něž Rusko v minulosti přistoupilo, v některých druzích dvojnásobnou, v dalších čtyřnásobnou převahu. Ruský prezident Putin, jenž má za sebou kariéru v ústředních orgánech KGB, je určitě dobře zpraven o skutečné, organizačně zajištěné síle NATO. Proto Rusko tyto dohody, pro něj nevýhodné, akceptovalo. Jestliže ovšem Rusko přijme něco, co mu nevychází vstříc, je třeba za tím hledat, zda nemá už důkladně zjištěno, do jaké míry je pro něj dohoda opravdu nevýhodou. Je možné, že v současné době je pro tento stát přijatelnou.
Jeho partnerem jsou Spojené státy, které mají ve svém čele konzervativního politika, vyznačujícího se přezíravým přístupem k řešení mezinárodních problémů. Prezident Bush se chová k NATO a ke svým spojencům, jako bývalý Sovětský svaz ke své Varšavské smlouvě. Kdyby současné vládě Spojených států záleželo na skutečně efektivní obraně svobodného světa, bude se snažit o nejtěsnější koordinaci obranné politiky se svými spojenci a ne naopak tuto koordinaci rozkládat.
Je nepochybné, že současné Rusko pod vedením prezidenta Putina čím dál víc připomíná svým jednáním bývalý Sovětský svaz a pan Putin dává najevo, jak je mu líto, že Rusko ztratilo svůj imperiální charakter. Proto je možné čekat, že další vývoj této země bude směřovat postupně k navrácení ztracených pozic. Na to je třeba být připravený. Není ale možné vytloukat klín klínem a svěřovat vlastní území byť spřátelené zemi, která má stejné imperiální ambice, jako znovu sovětizované Rusko.
Co je dnes nutné, aby bylo společné obraně euroatlantického prostoru učiněno zadost ? Především důkladně propracovaná strategie aliance NATO, rovnoměrně rozložená mezi všechny zúčastněné státy. Jedině společně utvářená bezpečnostní politika může odrazovat případného útočníka od jakkoli agresivních záměrů. Jestliže si jeden stát, který má pocit, že je superstátem, zamlouvá ke svým instalacím cizí území, chová se jako nadřazenecký protektor, který má volnou ruku domlouvat se s jiným superstátem na budoucím případném dělení mocensky ovládaných teritorií.
Pokud jsme rovnoprávným, smluvně zajištěným členem spojenectví NATO, naše armáda je schopna plnit alianční závazky na svém území sama. Když se tedy obranná organizace rozhodne jako celek, že k zajištění bezpečnosti je pro ni důležité radarové zařízení, může jeho instalaci i obsluhu provádět ten, kdo na daném území běžně operuje.
Zároveň může společné vedení aliance dospět k tomu, že v současné době je jakýkoli radar zbytečný a že se bez něj obranné prostředky obejdou. Euroatlantičtí spojenci by se měli snažit napětí snižovat a zároveň trvat na uzavřených dohodách. Jejich nedodržování je dnes vyspělými sledovacími systémy zjistitelné. To je nejúčinnější způsob, jak dosáhnout trvalejšího smíru a ochrany prostoru, jehož by se možné ohrožení především týkalo.