Dnešní vládce postsovětského Ruska a válečný zločinec Vladimir Putin zřejmě spoléhal na vítězství svého blízkého partnera na politickém poli světové scény, Donalda Trumpa, v prezidentské volbě budoucí hlavy Spojených států. Jestli vůbec skutečnému vítězi, Joe Bidenovi, popřál k výhře, nevím, možná se stejně ztrapnil, jako prezident Slovinské republiky, který před konečným výsledkem hlasování gratuloval k vítězství panu Trumpovi, manželovi slovinské rodačky Melanie, modelky a dříve studentky architektury v Ljubljani.
V každém případě, pan Putin očekával jiný vývoj a s jeho skutečností se setkal. Ten jím očekávaný vývoj měl několik rovin. Putin věřil ve vítězství obchodníka Donalda Trumpa, nevzdělaného v politické orientaci, nad jehož záměry „vstávaly vlasy hrůzou“ i jeho blízkým spolupracovníkům (viz publikaci Boba Woodwarda – Strach: Trump v Bílém domě).
Putin předpokládal, že Spojené státy nechají Rusku volnou ruku při útočné invazi na Ukrajinu. Trump se pokusil ještě v prezidentském úřadě ukrajinského prezidenta Zelenského vydírat, že v případě, kdyby mu neposkytl kompromitující materiál na obchodování syna budoucího prezidenta Bidena, odmítne poskytnout Ukrajině jakoukoliv pomoc.
Na to určitě Putin spoléhal a ještě cítil podporu Spojených států pod Trumpovým vedením. Trump nařídil během své prezidentské funkce stažení amerických jednotek v Syrii z oblastí ovládaných Kurdy, kteří byli doposud spojenci Spojených států. To mělo těžké následky na syrské frontě, na níž Američané uvolnili Rusům volné pole působnosti a umožnili oslabení pozic Západu v podpoře syrských protiruských povstalců.
Nadějí Putina bylo i to, že Trump ve své vrcholné funkci (která naneštěstí trvala i přes dva pokusy o impeachement čtyři roky) bude blokovat aktivity Severoatlantické obranné aliance, která znamenala účinnou hráz proti komunistickému protivníkovi. Donald Trump celou dobu svého prezidentství měl snahu Severoatlantickou obrannou alianci považovat za zbytečnou, protože dosud někteří její členové neplatili dost do společného aliančního rozpočtu. Tato kategorie byla pro jeho myšlení politického neznalce rozhodující. Pro něj nebyly důležité celkové alianční výdaje na obranu Západu, ale to, co samy Spojené státy vynakládají bez ohledu na spojence. V tom mu připadalo alianční spojení zbytečné bez ohledu na budoucí stav a vývoj světa.
Putin pravděpodobně pod vlivem svých představ chybně odhadl, jak Západ bez Trumpa bude reagovat. Protože měl v paměti, jak vyšla intervence v Československu v roce 1968, kdy komunisticé vedení státu odevzdalo okupantům veškerou moc, rozhodl se tuto možnost zopakovat pod heslem – „risk je zisk“. Myslel, že jako novodobý „Petr Veliký“ projede ukrajinským územím, kde na něj budou čekat davy nadšenců, šťastných, že je zase „velký bratr“ ovládne. Naopak se uzurpátor Putin setkal s tvrdým odporem ukrajinského národa, který je sice limitován svými možnostmi, vyhnat útočníka ze své země, ale nedostatek vojenského vybavení nahrazuje statečným odhodláním bránit svoje území. Kdyby NATO využilo naplno své zbrojní potence v přímém boji, ruská armáda by už neexistovala. Putin je asi paranoidní šílenec, ale podobně jako v Hitlerově říši se objevili odvážní, kteří se chtěli vůdce zbavit, snad se takoví najdou i v současném Rusku. Pro tuto zemi to bude jediná možnost záchrany.