V současnosti se diskutuje o tom, jakou měrou je produktivita práce samostatným faktorem bez ohledu na ekonomický zisk poskytovatelů práce. Na úrovni tripartity se nedávno jednalo o platové výši v naší zemi v porovnání se zeměmi, přímo s námi sousedícími na jihu a na západě. Odboráři logicky poukazovali na to, že dvacet šest let po revoluci není akceptovatelné, aby platy zaměstnanců u nás byly čtvrtinové proti platům jejich kolegů na Západě. Podnikatelé se bránili, že produktivita práce se odvíjí od ekonomického zisku a ten je proti západnímu hospodářství stále nízký.
Co je tedy skutečnou produktivitou práce ? Je to pracovní výkon lidí, majících pracovní dobu čítající leckdy dvanáct hodin v plném časovém výkonu, nebo schopnost zaměstnavatelů efektivně zužitkovat pracovní výkon svých zaměstnanců ? Z tohoto hlediska není v žádném případě možné srovnávat pracovní výkon lidí, pracujících v bývalém sovětském sektoru a výkon lidí, pracujících trvale v podmínkách vyspělé západní společnosti.
Jednoduše řečeno, termínem hodnocení „produktivity práce“ není skutečný pracovní výkon zaměstnanců v zemích bývalého „komunistického tábora“, ale efektivita zisku zaměstnavatelů.
Pro srovnání – zaměstnanci v Rakousku mají vyjednáním s odbory například pracovní volna o sobotách a nedělích a množství pracovních svátků, prakticky totožných s časy za vlády Marie Terezie. Přitom jejich platy jsou více než trojnásobně vysoké v porovnání se zaměstnanci bývalého „východního sektoru“, do něhož samozřejmě zahrnuji náš stát. Produktivita práce západních zemí, trvající od konce čtyřicátých let dvacátého století, silně podpořená
Marshallovým plánem, naprosto evropskou společnost odrazila od poválečného dna a zefektivnila ekonomickou sílu Západu. Většina tamních podnikatelů si uvědomovala, že dobrá životní úroveň zaměstnanců pomáhá podnikové prosperitě. A kdo si to nechtěl uvědomit, naučily ho silné odbory.
Existence sovětského bloku, trvající 40 let a její hospodářská nedostatečnost vygenerovala hospodářství, naprosto nesouměřitelné s tržní výkonností Západu. Vžilo se přísloví - „Kdo neokrádá stát, okrádá vlastní rodinu“. Bohužel tak zvaná velká privatizace dala příležitost privatizovat předrevolučním manažerům, z nichž mnozí se na svých postech za minulého režimu pohybovali částečně v „šedé sféře“. Naučili se šidit a hrát si „do vlastní kapsy“, v čemž pokračovali i po získání výhradních výrobních a provozních pravomocí po revoluci. Získaný majetek jim nedával pocit zodpovědnosti za chod podniků i za zaměstnance, ale příležitost k vlastnímu obohacení na úkor všeho ostatního.
Jelikož u nás stále nemají ve společenském vnímání vážnost odbory (jež jsou naneštěstí stále spojovány s bývalým ROH - „revolučním odborovým hnutím“), velká část veřejnosti, nedostatečně všímavá ke společenskému pohybu a nezvyklá západnímu vnímání veřejných věcí, je k obraně zaměstnaneckých vztahů nevšímavá. Tím dává možnost kořistníkům profitovat na současném stavu a vést naši společnost k čím dál většímu názorovému pnutí. Široké propojení ekonomických a mocenských zájmů s politickým zázemím rozvírá nůžky obecného konsenzu a zvyšuje nebezpečí občanské nespokojenosti. Ta může při oddalovaných zlepšeních postupně ohrožovat demokracii a nahrávat extrémním proudům, jimž jde jen o její likvidaci.