V mládí jsem se hodně zajímal o osud moderní Číny. Působilo na mne v tomto ohledu mnoho vlivů. Jako chlapec jsem viděl v časopise z první republiky „Malý čtenář“ fotografii tanku, pod níž byl text : „Občanská válka v Číně a boj proti Japonsku“ z roku 1932. Nerozuměl jsem tehdy dobře pojmu „občanská válka“, nedovedl jsem si vysvětlit, jak by občané jedné země proti sobě bojovali. Tehdy mi to otec vysvětloval, jako střet odlišných názorů na obecné věci a z toho vyplývající konflikt.
To mne poprvé zaujalo, jako neurovnaný osud vzdálené země, jejíž exotičnost mne přitahovala. Později jsem četl knihy Pearls Buckové, orientalisty Průška „Moje sestra Čína“ a „O čínském písemnictví a vzdělanosti“, viděl film podle novely novinářky Han Su–jin, vdovy po generálovi Čang Kaj–škovy armády, četl knihu mladé intelektuálky Sie Ping – jing „Nepoddajná“ a konečně socio – politologickou práci francouzského sinologa Luciena Bianco o vývoji v Číně mezi lety 1919 – 1949.
Z toho a dalších zprostředkovaných informací jsem si skládal obraz čínské historie po pádu císařství a následujících let až po vítězství nad Japonci a ovládnutí země komunisty.
Problémem vývoje moderní Číny je v tom, že prakticky nikdy nepoznala demokracii. Ani ne natolik, jako například Rusko v pár válečných měsících, kdy Alexandr Kerenskij převzal vládu po pádu carizmu a před bolševickou revolucí. Generál Čang Kaj – šek demokrat nebyl a jeho soupeření s komunisty bylo zápasem dvou totalitních směrů. Brzy po převzetí moci komunisty v Rusku, v době, kdy se tam ujímal moci Stalin, Čang byl vyslán svým pozdějším tchánem, zakladatelem moderní Čínské republiky, prezidentem Sun Jat – senem, získávat v Moskvě zkušenosti s organizací života po revoluci. Tam pravděpodobně získal ne inspiraci, ale velkou nedůvěru ke Stalinově správě veřejných věcí.
Čínu charakterizovala velká územní roztříštěnost s malou působností ústřední vlády. Nad jednotlivými provinciemi a oblastmi vládli víc místní vládci, kteří měli pod sebou soukromé armády, než by tu měla působnost ústřední moc. Venkov byl chudý, naprostá většina obyvatelstva žila v úplné nouzi, lidé až umírali hlady. Velká většina půdy byla v majetku malého počtu státních úředníků a rodin, které přišly k jmění za služby ještě císařskému režimu. Půda byla rozhodujícím prostředkem obživy čínského obyvatelstva a její vlastnictví bylo nejhlavnějším faktorem vztahu lidí ke státní správě. Proto zemědělská politika mohla hodně určovat budoucí osud země.
V Čang Kaj–škovi viděla velkou naději hlavně mladá generace studentů ve městech, kterou ovlivňovaly západní politické a filozofické směry. Studenti byli přesvědčeni, že je jejich reprezentantem ve snaze změnit tradiční společnost.
Čínu sjednocovala Národní strana – Kuo min-tang, jejíž vedení Čang zdědil po prezidentu Sun Jat–senovi. Byla to ale strana, orientovaná velmi tradicionalisticky a pravděpodobně jediné, co chtěla na čínské společnosti změnit, byla náhrada monarchie za republikánskou správu. Čínu, již císařství nikdy zcela neovládalo, chtěla získat a spojit na základě vypjatě národního principu.
Když ale i po pádu odvěké monarchie zůstávalo ohromné množství lidí na venkově v chudobě, ujímaly se importované myšlenky marxizmu. Šířili je hlavně mladí lidé, kteří se s teoriemi komunizmu setkávali na školách a při cestách na venkov s nimi seznamovali obyvatelstvo v provinciích. Komunizmus nacházel v chudých oblastech živnou půdu a lidé v něm začali cítit naději na změnu a možnost zlepšení životních podmínek svých rodin.
Správní úřady reagovaly perzekucí mladých učitelů a studentů na školách ve městech, kde měly podezření, že se odtud šíří podvratné akce. Stát se choval paranoidně namísto toho, aby se snažil změnit příčiny neutěšeného stavu. Nespokojenost venkovského obyvatelstva se šířila a byla ještě podněcována mladými komunisty, podporovanými ze Stalinova Ruska. Ti využili napadení a oslabení Číny Japonskem a podařilo se jim aktivizovat celý severozápad země.
Okupace čínského území Japonci a jejich kruté chování vůči domácímu obyvatelstvu ale paradoxně pomohlo oběma stranám občanského konfliktu. Dočasně je spojilo a generál Čang Kaj-šek byl uznán společným vojevůdcem celé Číny v boji proti vetřelcům. Komunisté si zase vytvořili základ jimi ovládaných sil, spolupracujících při osvobozování země. Japonce se podařilo nakonec vyhnat a Čangovi patřila, jako nejvyššímu veliteli armády, oslava osvoboditele. Potom ovšem domácí boj opět propukl s rozhodující silou.
Dlouho trvající válka proti okupantům jen oddálila soupeření obou hlavních proudů čínské politiky – nacionalistů a komunistů. Další boje o moc trvaly ještě čtyři roky po skončení války s Japonci a skončily porážkou Kuo min-tangu a stažením se na ostrov Tai wan, kam odešla s Čang Kaj-škem většina jeho příznivců.
Jakkoliv se zdá s odstupem doby rozhodné vítězství čínských komunistů nevyhnutelné, myslím, že k němu ve skutečnosti vůbec nemuselo dojít. Komunistické myšlenky měly přitažlivost nejdříve u městské mládeže, především studentstva. Teprve později je právě studenti šířili po venkovských oblastech. Čang byl pro většinu mladých lidí idolem modernizace a kdyby jeho Národní strana dbala o narovnání křivd na venkovském obyvatelstvu, přetrvávajících z feudálního uspořádání, mohla se velká většina populace, závislá obživou na půdě, cítit zabezpečená. Číňané byli vždy velmi skromní na své potřeby a přitom zaujatě pracovití a podnikaví. Komunistická ideologie by se tam pravděpodobně těžko prosazovala a s výjimkou průmyslových měst by zůstala v rovině intelektuálních debat hlavně mládeže, ovlivněné západním myšlením. Obyvatelé venkova mohutně převyšovali svojí početností městskou populaci a jejich životní úroveň byla pro budoucnost Číny rozhodující.
Čínští komunisté ale měli v zemědělských oblastech živnou půdu pro šíření své ideologie a tohoto stavu uměli dobře využít. Kdyby generál Čang Kaj-šek víc hledal inspiraci pro svá rozhodnutí u americké politiky, když ve Spojených státech viděl politického partnera a vzor, mohl se řídit příkladem amerického prezidenta Franklina Delano Roosevelta, který svým programem „New Deal“ prakticky zlikvidoval vliv komunizmu, majícího tehdy na americkém území také velký dosah.
Tady se projevil rozdíl mezi moderní, tradicemi nezatíženou zemí, mající odvážného prezidenta a zemí, tkvící svými kořeny v tisíce let staré historii, nemohoucí překonat staré předsudky a obávající se přílišných změn.
K modernizaci došlo až za velké americké pomoci na Tai wanu, i když demokracie nepotkala Čínu ani tam. Národní vůdce Čang udržoval ostrov ve stálém výjimečném stavu a snil o opětném ovládnutí čínské pevniny. Tam už ale byli totálně usídleni komunisté a veškerou skutečnost rovnali podle svých představ.