Nikdy se mi nezdálo psaní nesnadné. Jen se mi často nechtělo psát. Mimo mojí absolventské písemné práce při zakončení studia, životopisu pro zaměstnanecké dotazníky a soukromých dopisů jsem se žádnými veřejnosti určenými texty nezabýval. Za minulého režimu mi vůbec nestálo za to, glosovat jakkoli politickou situaci v zemi, protože to pro mne byla doba naprosté prázdnoty a popisovat tento stav mi připadalo úplně zbytečné. Několikrát denně jsem poslouchal relace zahraničních svobodných rozhlasových stanic a vzájemnou konfrontací názorů, tam prezentovaných, jsem si utvářel názor. Samozřejmě velký vliv na moji orientaci měly rodinné debaty s mými nejbližšími, jejichž mínění a zkušenosti na mne silně působily, i kontakty s příbuznými, trvale žijícími na Západě.
Na podzim roku 1988 jsem jel na zdravotní pobyt do Rájeckých Teplic na Slovensku a aby mi cesta připadala kratší, koupil jsem si časopis Kmen. To byl kulturní magazín, který vycházel týdně, nebo každých čtrnáct dní. Musel být konformní k tehdejšímu politickému systému, ale přece jen měl lepší úroveň, než jiné, v tehdejším kulturním úhoru vycházející tiskoviny.
Všiml jsem si tam článku, vlastně rozhovoru dvou redaktorů, Ondřeje Neffa a Pavla Frýborta, s tehdejším předsedou Svazu spisovatelů, Michalem Černíkem. Tento rozhovor mne dost vnitřně rozčilil a řekl jsem si – buď se tady, ve vinárně Rájeckých Teplic, zpiju do němoty, nebo na to budu nějak reagovat. Zpovídaný Michal Černík v uveřejněném interview mluvil o lidech, kteří emigrovali a z „ciziny“ škodí „našemu“ kulturnímu prostředí. Jak k tomuto názoru, konformnímu s vládnoucím politickým systémem, předseda Černík došel ?
Jeho jméno jsem poprvé četl v kulturním časopise Tvář, který začal vydávat v roce 1963, v době, kdy trochu začaly tát komunistické „ledy“, filozof a teolog Ladislav Hejdánek. Od mladého autora Černíka tam vyšla stránka básní, jež si mi líbily. Jeho jméno mi utkvělo a zapamatoval jsem si ho. Připomněl se mi uveřejněným rozhovorem v Kmeni o dvacet pět let později. To, že se dostal do takové funkce, mne překvapilo, protože jsem obsazování vedoucích postů komunistických institucí nesledoval. Říkal jsem si, že nakonec je to od normalizačního režimu přirozená taktika, získávat lidi, kteří se původně uvedli jako členové nezávislé avantgardy. Příkladů pro takovou charakterovou slabost takto získaných je víc, i u lidí mnohem slavnějších, než byl Černík. Například Hemingwayův přítel, básník Ezra Pound, který v italském fašistickém rozhlase odvysílával antisemitské relace, známý fauvistický a kubistický francouzský malíř André Derain, nebo spisovatel Céline, podlehnuvší německé nacistické propagandě, nakonec i třeba Knut Hamsun, na něhož měly Hitlerovy myšlenky vliv.
Napsal jsem do Kmene, zda v minulosti lidé, kteří opustili zemi a žili v cizině, poškozovali naši kulturu a známost našeho národa, když si připomeneme Jana Ámose Komenského nebo Václava Hollara. Zda nemají lidé, žijící v cizině, mnohem větší zásluhu na šíření povědomí o naší kultuře, než lidé, doma o ní rozhodující, přičemž sami ničí literaturu svými písemnými „projevy“. Také jsem se zmínil o „tvůrčích“ pobytech na dobříšském zámku pro privilegované „státní umělce“, přičemž skutečné umění vzniká obvykle bez jakékoli protekce.
Na odpověď jsem čekal skoro půl roku, nakonec přišla od redakce, podepsaná redaktorem Falteiskem. Poděkoval mi za vyjádření názoru, v mnohém se prý shodujeme, jen v otázce státních podpor má časopis jiný názor než já, nicméně tento přicházející rok (1989 – moje poznámka) jistě mnohé přinese a jistě v mnohém budeme moudřejší. Byla to pro mne dost opatrnická odpověď a měl jsem za to, že je to jakési „čekání na Godota“.
Vzpomněl jsem si na to teď, po letech, kdy opět začíná ožívat pokrytecké „obranářství“ proti myšlenkám, přicházejícím z jiného prostředí, než je vymezeno vlastními duševními hranicemi „obranářů“.