Nedávno jsem slyšel ministra financí Stanjuru rozpačitě odpovědět na otázku, zda není možné okamžitě řešit situaci ruskými oligarchy vlastněného majetku v naší republice tím, že by jim byl akutně vyvlastněn. Pan ministr se zatvářil neurčitě a prohlásil, že by to bylo komplikované. Pokrčil rameny a dál se tímto tématem zřejmě nezabýval. Asi to prostě pustil z hlavy. Myslím, že na jeho místě by mohlo být aspoň deset ekonomů - odborníků, kteří by situaci určitě zvládali lépe než on. Sám není ekonom ale elektrotechnik, především ovšem brněnským kolegou a spolupracovníkem premiéra a ten posty přiděluje. Proč by si tedy při sestavování vlády o postavení neřekl, přestože by mohl dát přednost jiným.
Problémem naší vlády je, že jakmile se nějaký politik stane vlivným, musí být „odměněn“ rozhodujícím postem, ať na přidělenou funkci svojí odborností stačí nebo ne. Tak máme na místě ministra práce a sociálních věcí zemědělského odborníka, vlastnícího farmu, místo specialistky v sociologii, která zase sedí na místě místopředsedkyně poslanecké sněmovny. Pan ministr Jurečka je ovšem předsedou strany, jež je ve vládním koaličním seskupení. Ministerstvo práce je jedním z nejdůležitějších, tak komu bychom ho dávali, že?
Za komunistů se vládním šachům říkalo „škatulata, škatulata, hejbejte se“. Bylo jedno, kdo z papalášů kde ve vládě zabírá místo, výsledek byl vždycky tentýž. Bohužel se takový postup začal brzy osvědčovat i v demokratických poměrech. Jednak je to značně lákavé, přináší to řadu výhod a pak i velký podíl na politické moci. Jestli na své získané postavení stačím nebo ne, je jedno. Jakmile se „zabydlím“, všichni si zvyknou. Často se potom stává, že na otázky novinářů, toužících se něco od zodpovědných „činitelů“ dozvědět, odpovídají fukcionáři naučeným „ptydepe“ a žunalisté odcházejí, aniž by se cokoliv dozvěděli.
Mám podezření, že lidé, kteří se stávají vlivnými, stávají se taky snadno ovlivnitelnými a žádanými těmi, jež hýbají naším podnikatelským prostředím. Pak volící veřejnost jen zírá, koho si za své zástupce zvolila. Vláda následně nevládne, ale vyhovuje. Jestli taková praxe bude pokračovat, nemůžeme se divit nástupu extrémismu, jenž nás může nakonec pohltit a demokratické prostředí zničit. Extrémističtí předáci dobře znají demokratické podmínky, v nichž mohou „rybařit“ jako štiky v rybníku. Jejich limit je ovšem v úspěšnosti demokratické vlády. Jestli bude demokratická vláda mít oporu společnosti, jíž bude vycházet vstříc, jak to má nakonec v důsledku být, extrémismus bude upadat. Nebude mít živnou půdu a jakékoliv výstřelky cizího vlivu se budou utápět v prázdnu.