Kdysi, po pádu Slovenského štátu, prodloužené ruky Hitlerova nacistického režimu, se tradovala věta - „za brata Tisa bola plná mísa“. Nacisté po vyhlášení nezávislosti Slovenska na společném státu s Čechy podporovali ekonomiku fašistickáho režimu. Viděl jsem dokumentární filmové záběry, jak němečtí vojáci vařili na pražském Staroměstském náměstí polévku pro „pražany“ ráno po nacistickém záboru Čech. Přitom Německo strádalo nedostatkem všeho.
Je ironie osudu, že na půdě města Banské Bystrice, kde bylo vyhlášeno Slovenské národní povstání, dnes působí fašista Marián Kotleba, dokonce někdejší župan celého kraje. Fašistické „štátne zriadenie“ na Slovensku nejen že bylo nuceno odstoupit Vídeňskou arbitráží celá území jihu země sousednímu Maďarsku, ale i podstatnou část Podkarpatské Rusi, jež byla nedílnou částí Československé republiky. Slovenský štát se s touto skutečností, vytvořenou samozřejmě politickými okolnostmi, bez výhrad smířil a pracoval na svojí „budoucnosti“ jak mohl. Hlavně, což byl požadavek Německa, odevzdat do nacistické „říše“ předem určený počet židovských obyvatel, které Hitlerův režim potřeboval zlikvidovat odvozem do koncentračních táborů.
Povstání, iniciované exilovou vládou Edvarda Beneše z Londýna, mělo za cíl probudit utlumené cítění sounáležitosti Čechů a Slováků a bojem proti okupantovi dát svobodnému světu najevo, že národy Slovenska a Česka budou vždy pospolu.
Na posilu povstání proti Slovenskému štátu vstoupila část vojska pravidelné slovenské armády a společně vystupující vojenská uskupení se rozhodla k aktivnímu boji proti hitlerovským jednotkám, které poslali Němci na podporu Tisova „spřáteleného“ režimu. Jednotky povstalců měly zpočátku velký úspěch. V bojích u Strečna ve středu Slovenska porazily německou armádu a Němci se museli stáhnout z území, která si mysleli, že ovládnou.
Četl jsem paměti ministra spravedlnosti Prokopa Drtiny, který zastával po II.světové válce svoji funkci do roku 1948, než jí ho zbavili komunisté. Píše o tom, že se setkal při schůzce na části už svobozeného slovenského území s pověřeným velitelem povstaleckých vojsk generálem Viestem, určeným k řízení akcí londýnskou exilovou vládou. Páteř vojska povstalé části armády vedl tehdy Ján Golian, skutečný iniciátor povstání Slovenska proti německému a maďarskému záboru.
Vazby Slovenska na Sovětský svaz jsou zasahující do historie. Opět dle pamětí ministra Drtiny, ministr obrany „Slovenského štátu“, Ferdinand Čatloš, při blížícím se zániku „Třetí říše“ zkoušel dohodou s náčelníkem ruských vojsk, probíjejících se přes Karpaty a vrchním velitelem sovětských armád, maršálem Žukovem, možnost připojení poválečného Slovenska k sovětskému Rusku.
Za komunistického režimu se Slovenské národní povstání propagandisticky představovalo jako samostatná akce partyzánů. Byla to politicky motivovaná nepravda. Komunisté, odporující fašistické správě, se zúčastnili partyzánským bojem odporu proti Tisovu režimu, ale bez účasti povstalé části vojska slovenského „štátu“ by jejich snaha byla neúčinná.
Zúčastnění komunisté měli zprostředkovatele, ministra vnitra a vedoucího představitele Hlinkovy gardy, Alexandra (Šaňo) Macha, příbuzného předního salonního komunistického právníka Gustáva Husáka, o němž se tradovalo, že „řídil“ povstání z bratislavského hotelu Carlton.
Po skončení II.světové války byli Jozef Tiso i ministerský předseda Vojtech Tuka popraveni, Alexander Mach byl odsouzen v roce 1947 na 30 let vězení. V roce 1968, po rehabilitaci a nástupu Gustáva Husáka do československé vlády, byl omilostněný. Další z pomahačů zločinného režimu Čatloš vyvázl s pětiletým trestem a dožil v klidu. Další se ukryli ve Španělsku, Jižní Americe a kdekoliv to bylo možné.
Dnes se poválečná situace na Slovensku připomíná, protože vítězové posledních demokratických voleb, jak parlamentních, tak prezidentských, Robert Fico a Peter Pellegrini, se hlásí k preferování společného zájmu s Ruskem i odmítání evropského unifikačního procesu. Jejich spojencem je opět nacionalizované Maďarsko, které sní o obnově Velkouherské říše.
Tak pokud je čas – zastavme ich bratia, nech sa ony stratia, Slováci ožijú.