Ještě před dvaceti lety, za komunistického režimu, na němž už nebylo vůbec nic komunistického, ale nazýval se „reálným socializmem“, vykládala se anekdota. Otázka byla – „Co je socializmus ?“ Odpověď : „Nejbolestnější stadium přechodu od kapitalizmu ke kapitalizmu.“
Nikdo tehdy nemohl přesně předpokládat, jak se věci vyvinou, nicméně dnes, po zkušenostech s bývalými komunisty řízenou transformací po roce 1990, by se dala anekdota použít v obráceném gardu – „Co je kapitalizmus ?“ --- „Nejbolestnější stadium přechodu od socializmu k socializmu.“
Je ovšem socializmus a socializmus. To například, čím žije Evropská unie a s čím se spojují její civilizační hodnoty, vůbec není ani jednoznačným kapitalizmem, ale ani jednoznačným socializmem. Je to systém, který počítá s ekonomickými, kulturními i sociálními aspekty tak, aby byly v rovnováze a jejich vzájemný poměr souvztažnosti zajišťoval úspěšný rozvoj. Socialistickým uspořádáním ho nazývají u nás právě ti, kteří odhodili své „marxistické okovy“ a rozhodli se pro tvrdě mafiánský bezskrupulózní postup, když už se nemuseli na žádné ideologické masky ohlížet. Převrátili svůj hodnotový žebřík a to, co pro ně před 17. listopadem devětaosmdesátého roku bylo černé, stalo se najednou bílým a aby z minulostí zastrašené a nerozhodné veřejnosti měli profit, začali razit lacině antikomunisticky propagandistickou linii, již prosazovali obdivuhodně cynickým jazykem, kterým ještě nedávno předtím pěli konformně normalizační „písničku“.
Západní hospodářský systém prošel zkušenostmi, dlouholetou praxí ověřenými. Naši „liberátoři“ naopak chtěli z liberálních teorií využít jen to, co jim vyhovovalo a jejich aplikace „kapitalizmu bez přívlastků“ znamenala spíše zmatek a ztráty finančního jištění státu.
To, co by mělo zemi orientovat ke kulturní i ekonomické vyspělosti, je těmito zmocněnci odvrhováno jako „regulační, svobodu omezující direktivy z Bruselu“, což mi připomíná dobu, kdy na mne v dětském věku útočily na nárožích plakáty s karikaturami plutokratických „strýčků Samů“ s pruhovanými kalhotami, hvězdami na cylindru a nezbytným doutníkem, zdůrazňujícím odtažitost od domácí „pokrokovosti“. Zdá se mi, že mnoho těch, kteří dnes odmítají kulturu spojené Evropy, má za sebou minulost „vokovické Sorbonny“ a její totalitní orientaci.
Pak se vše lehce semele do jednoho pytle – odmítání architektury a vůbec umístění nového projektu Národní knihovny, nastavení nesmyslného a logice odporujícího grantového systému až po maskované odmítání Lisabonské smlouvy a podepisování petic proti ní.
Tito „transformátoři“ mají zatím ve veřejných institucích převahu, ale vypadá to, že všeho do času a na lepší časy se od nás snad, vzhledem k Evropské unii, přece jen zablýská. Bylo by to nanejvýš důležité pro všechny, kdo ve změně režimu a demokracii spatřovali svoji naději.