Ne každá osoba může být považována za osobnost. Osob, které jsou obecnou shodou jednoznačně váženy jako osobnosti, není mnoho. O to větší je jejich význam pro všechny, na něž mohou silou svých představ, myšlenek a snahami o uskutečnění veřejně prospěšných cílů působit.
Měřítkem pro stanovení kategorie osobnosti by mělo být, dle mého názoru to, jaký vliv člověk měl, nebo má, na lepší osud druhých, svých bližních. Samozřejmě míra působení na osudy jiných může být rozdílná, důležitý je ale samotný nezpochybnitelný fakt tohoto vlivu. Jsou lidé neznámí, o nichž je možné s klidným svědomím říct, že jde o osobnosti. Na druhé straně velký počet lidí všeobecně známých nikdy osobnostmi nebude.
Jako osobnosti nemohou být samozřejmě bráni ti, jejichž cesta je poznamenaná neštěstím druhých, násilím, zločiny a vražděním. V tomto kontextu nemohou být brány za osobnosti historii známé postavy jako Adolf Hitler, Benito Mussolini i Josif Stalin. Tito lidé byli do značné míry ctižádostivými individui, u nichž osobní zbytnělé ego vytěsňovalo jakoukoli sounáležitost se svojí generací, jíž chtělo vést, bez ohledu na následky počínání, postupně nabírajícího dimenzi šílenství. To se plně projevilo po porážce mocností OSY - nacistické Třetí říše, Japonského císařství a fašistické Itálie. Přesvědčení fanatici spáchali sebevraždu, nebo byli vydáni za různých okolností soudům spravedlnosti, ostatní, méně přesvědčení, ale zatíženi stejnou vinou, hledali cestu jak uniknout cestě práva a postavení se své minulosti tváří v tvář.
Po druhé světové válce napsal knihu svědectví účasti na vyšetřování nacistických zločinců v norimberské věznici americký psycholog Douglas Kelley pod názvem Muži kolem Hitlera (kniha jeho asistenta, dr. Gilberta, vyšla u nás se stejným námětem po revoluci ´89). Posudky nejvýše postavených funkcionářů nacistického režimu dávají obraz lidí, většinou naplněných zvrácenými představami, slabého morálně-etického introspektivního hodnocení a zbytnělé potřeby identifikace s masou (předem manipulovanou), což si sami vyložili jako službu veřejnosti.
Před zkušeným odborníkem Kelleym vystupovali pološílený vizionář Rudolf Hess, propagandisté Julius Streicher a Robert Ley (předchůdci vydavatelů dnešních různých nactiutrhačných tiskovin), vojevůdci Wilhelm Keitel (podepisující totální kapitulaci německých vojsk v Remeši 8. května 1945) a Alfred Jodl, pomatený megaloman Hermann Goering, obchodník s vínem Joachim von Ribbentrop (první v řadě popravených po verdiktu norimberského soudu), blouznivý projektant Albert Speer (odsouzený na dvacet let - na den trvání rozsudku naplněných) a další, dnes už málo známí - k hrdelním trestům odsouzení Rosenberg, Kaltenbrunner, Seyss-Inquart a ostatní. Tito všichni byli dr. Kelleym hodnoceni jako lidé nevyvinutého sebevědomí, ale ctižádostiví, hledající oporu ve všezajišťující jistotě. Tu jim poskytovala nacionálně socialistická dělnická strana a její vůdce Adolf Hitler.
Zrovna tak v Itálii, kde se ještě dříve, krátce po první světové válce, ujímá vedení země novinář Benito Mussolini, odvolávající se na symboliku Starého Říma, jejímž znakem byly fasce, čili svazky. Mussolini bral svůj vzor v Leninově bolševickém převratu v Rusku, o čemž se zmiňuje ve svém deníku italský ministr zahraničí Galeazzo Ciano, zeť Mussoliniho, v roce 1943 na jeho příkaz před pádem fašistického režimu popravený pro domnělou kolaboraci s Badogliovou vládou, vstřícnou ke Spojencům.
To byl krátký návrat do historie, jejíž nástin ukazuje, jaké osoby hýbaly světem, aniž by mohly být považovány za osobnosti. Nicméně bude pro nás stále příměrem chování a jednání, zkouškou charakterů a síly lidí, kteří byli osobnostním zkouškám vystaveni.
Pro pokračování zvolím čas krátce před začátkem 2. světové války, dobu naší druhé republiky, září 1938 - březen 1939. Tento čas byl vyústěním politické krize ve třicátých letech, kdy předčasně zemřel jeden z nejpřednějších politiků Československé republiky, Antonín Švehla. Vím, že u značné části veřejnosti panovalo přesvědčení o těžké ztrátě, která tím republiku postihla. Švehla byl možným pokračovatelem Masarykova díla, přestože byl jeho politickým oponentem. Byl ale zároveň člověkem tolerantním, který si svého protivníka vážil a byl by určitě schopen navázat správným způsobem na jeho odkaz. Protože bylo v polovině třicátých let nutné postavit silnou koalici proti vzmáhající se Henleinově Sudetoněmecké straně, která soustředila pod svůj vliv všechny názorové proudy v Sudetech a byla nejsilnější samostatnou stranou v Československu, Antonín Švehla by byl velmi pravděpodobně nejsilnější integrující osobností, jež by dokázala odvracet blížící se nacistické nebezpečí, podporované domácím fašizmem.
Jistě by mohl zůstat v ministerstvu zahraničí dr. Edvard Beneš - jak se říkalo nastoupivšímu prezidentovi - “Masarykův odkaz” - který by určitě ve svém úřadě mohl dokázat daleko více praktických kroků, než historik Kamil Krofta, víc se zabývající psaním českých dějin než aktuální situací.
To vše postupně spělo až k mnichovské dohodě a následné vídeňské arbitráži nad naším tehdejším národem, bráno myšlenkou T. G. Masaryka, že československý národ je jednotný.
Za oběť “kontinuity” byl doporučen Edvardem Benešem dr. Emil Hácha, přeseda nejvyššího soudu, člověk se vztahem ke kultuře, který měl trvale rezervovánu abonentní vstupenku do lóže Městského divadla na Královských Vinohradech, člověk nemocný, ale omylně zodpovědný a mající pocit, že slouží národu v těžkých chvílích.
Vím, že absolvoval těžkou noc v Berlíně, kam byl povolán večer 14. března roku 1939, kdy na něj činili nátlak Adolf Hitler i Hermann Goering, aby přijal nacistický protektorát nad českým územím, kdy Slovensko už v předstihu svoji “arbitrážní” autonomii změnilo na “nezávislost”.
Po těžké noci, kdy Emilu Háchovi byly vstřiknuty povzbuzující injekce než byl přinucen ke schvální záboru českého území nacistickými jednotkami, bylo, řekl bych, na něm, aby včas abdikoval ze zdravotních důvodů a neposkytoval nacistům legitimitu jejich následného jednání.
Nestalo se ovšem tak a je otázka, zda chtěl dr. Hácha český národ chránit, nebo se pouze přizpůsobit. Jeho osud se naplnil, když po pár měsících od zatčení v roce 1945 v pankrácké věznici zemřel.
Jiný je životní běh protektorátního ministerského předsedy generála Eliáše. Byl od začátku pověření svým úřadem ve spojení s londýnským exilem, umožnil útěk ministrů Karla Feierabenda a Nečase do zahraničí, o čemž existovala mezi ním a protektorem Neurathem tajná dohoda, což premiér zaplatil svým životem po nástupu Reinharda Heydricha do protektorského postu po nuceném odstoupení Konstantina Neuratha. Aloisu Eliášovi patří hodnota osobnosti, zrovna tak, jako pražskému primátorovi Otakaru Klapkovi, také za protektorátu popravenému. Ten byl sledován a denunciován náměstkem Pfitznerem, po válce zatčeném a v poslední veřejné poválečné exekuci oběšeném před pankráckou věznicí.
Kdo je pro mne ovšem jednoznačně považován za hrdiny, nejen osobnosti, jsou všichni účastníci operace Antropoid, kromě zrádce Čurdy a ještě jednoho, jehož jméno jsem si nezapamatoval, obou po zásluze po válce popravených. Jména všech ukrytých v kryptě kostela Svatého Karla Boromejského, nyní Svatých Cyrila a Metoděje, dávají svědectví o odvaze a víře lidí v lepší budoucnost naší země, kteří věrni odkazu svobodné republiky konali v nejhlubším přesvědčení, podpořeném vahou svého života, o navrácení naší země do svobody.
V padesátých letech považuji jednoznačně za osobnosti dr. Miladu Horákovou, Heliodora Píku, Záviše Kalandru i další, nevině odsuzované, oddané myšlence demokracie v naší zemi. Doba nacistické nadvlády se změnila v dobu nadvlády komunistické a její podhoubí bylo v podstatě stejné. Často využívala totožných metod denunciace a často její praktiky prováděli stejní lidé.
Komunističtí pohlaváři často vytýkali demokratickým politikům zbabělost v krizových státních situacích a neschopnost stát za svým přesvědčením až do osudového konce, přičemž se chvástali a poskytovali ideologické návody, jak by bylo třeba správně postupovat. Jejich slabina se ukázala v srpnu osmašedesátého roku, kdy komunistické vedení totálně podlehlo sovětským okupantům a nechalo se poslušně odvézt na výslechy do Moskvy. Opět jediná osobnost - František Kriegel - se ukázal být natolik statečným, že prostě ponižující okupační protokoly odmítl podepsat.
Tak je možné postupovat historií a zjišťovat, že osob, které se pohybovaly v průběhu dějin a měly na chod událostí leckdy značný vliv, bylo mnoho, ale těch, kteří měli tu sílu a vůli prosazovat lepší podmínky života a mohou tedy být považovány za osobnosti, je o hodně méně.
V dnešní době je možné za osobnost nejvyšší hodnoty považovat bývalého prezidenta Václava Havla. V sedmdesátých a osmdesátých letech byl hlavní postavou protestního občanského proudu, stavějícího se na odpor Husákovu normalizačnímu vedení státu. To mu přineslo obrovské světové uznání. Zdá se mi ovšem, že paradoxně pro něj oslabením bylo jeho pozdější zvolení prezidentem republiky. Jakmile se z osoby stane symbol, ztrácí sílu bezprostředního působení na veřejnost. Pro celý svět ovšem zůstane příkladem osobní statečnosti jednotlivce v opozici proti totalitnímu systému, což je a zůstane trvalou hodnotou.