Na naší politické scéně zůstanou brzy pravděpodobně dvě strany, které budou v budoucnu určovat politiku naší země. Jsou to Občanská demokratická strana a Česká strana sociálně demokratická. Třetího možného partnera obou těchto subjektů, Komunistickou stranu Čech a Moravy, nepočítám jako státotvorného činitele, přestože bude mít v naší společnosti určitě stále se udržující vliv. Jsem si jistý, že taktika komunistického vedení je demokracii nepomáhat, naopak ji podvratnými akcemi nejúčinněji torpédovat.
Další dvě strany, které v současnosti ještě živoří na parlamentním i vládním kolbišti, se zřejmě v dohledné době vydají do politické nicotnosti a tím i bezvýznamnosti.
O Komunistické straně Čech a Moravy se krátce zmíním. Když jsem sledoval chování zodpovědných funkcionářů KSČM během poslední prezidentské volby v naší zemi, viděl jsem, že jejich úsilí je zaměřené jednak na „kazisvětství“ současných politických poměrů, za druhé na pokračování stalinisticko-brežněvovské ideologie. Demokracie jim má sloužit jen k hledání možností, jak opět uchopit moc. Z těchto jejich ambicí žádný strach nemám, není situace jako v roce 1948 a proti uchopení moci komunisty by se postavily všechny demokratické subjekty, které se na politické scéně vyskytují. Jen bych byl maximálně opatrný, než uzavírat s komunistickým vedením jakoukoliv vládní dohodu.
Budu se snažit charakterizovat největší současné politické strany, mezi nimiž probíhá ustavičný boj o moc (ne službu) ve státě. Začnu proti běhu historie u strany ne nejstarší, ale kromě Strany zelených snad nejmladší z dnes ustálených rozhodujících sil v domácím politickém životě. ODS vznikla na počátku devadesátých let, po občanské revoluci, namířené proti komunistické dominaci, jako dědictví Občanského fóra, založeného Václavem Havlem.
Samozřejmě každá z velkých osobností, jež poznamenaly naši historii, má nárok na omyly, stejně tak Václav Havel. Jeho největší chyba je, podle mého názoru, že navrhl za pozdějšího předsedu OF, když sám už nechtěl pokračovat (zřejmě, aby nebyl obviňován z koncentrace moci), Václava Klause. Vím od jedné z nejrespektovanějších osobností disentu, že jedna osoba na zasedání, kde tento návrh padl, prudce reagovala : „Vašku, ty jsi snad zošialel, veď je to fašista“.
Nemyslím si ovšem, že by si tento ctižádostivý politik, i kdyby nepadl návrh na jeho vedení OF, nenašel jinou cestu k získání vlivného postavení. Václav Klaus se rychle chopil „otěží“, na nic nečekal a ze zdánlivě bezbřehého OF vytvořil akceschopnou, aparátnicky zdatnou ODS. Ta se ovšem začala velmi brzy profilovat jako nástupkyně své totalitní předchůdkyně – KSČ. Tak se, pod dojmem skutečnosti, začaly najednou objevovat reakce veřejnosti v nápisech křídou na zdech : ODS=KSČ. Společnost, nebo její aktivní část, velmi rychle reflektovala novou situaci.
V žádném případě tím nechci zpochybňovat práci Václava Havla na změně systému u nás v listopadu 1989. Naopak, velmi si ho vážím pro jeho statečnost a morální sílu, jíž dával příklad každému, který se s ním cítil být solidární. Jen povahy slabé, zápecnické a úskočné brzy začaly na jeho osobnost žárlit a oslabovat jeho působení v prostředí revolučních chvil u nás. Nicméně, není možné nepřiznat si chyby, které se staly. Bez toho, jak i Václav Havel v minulosti zdůraznil, není možná sebereflexe.
Mýlili se politici, jejichž přínos nejen světové politice, ale i humanitnímu obsahu jejich poslání, je nezpochybnitelný. Mýlil se prezident T.G.Masaryk, když prosazoval jednotnost československého národa. Mýlil se prezident F.D.Roosevelt, když považoval Stalinův Sovětský svaz za seriózního partnera. Mýlil se premiér W.Churchill, když si myslel, že válečný úspěch mu zajistí vládní pokračování. Mýlil se prezident Ch.De Gaulle, když vyhlásil referendum o důvěře obyvatelstva ve svou politiku. Mýlili se další a další. Nakolik to ovlivnilo další vývoj věcí, na něž měli svým postavením vliv, nechme už na posouzení historie.
K dalšímu působení Občanského fóra, transformovaného v ODS. Heslo Václava Havla – „strany jsou pro straníky, Občanské fórum je pro všechny“ – přestalo přeměnou ve stranu platit. Tím ovšem, že se do OF hlásil takřka každý, někdo s čistými, idealistickými úmysly, někdo z kariérních důvodů, toto sdružení, stranicky inovované, absorbovalo absolutní většinu akceschopných lidí, mezi nimi samozřejmě dost už otrlých „partajníků“ všeho druhu. Když dnes vidíme v televizních zprávách, že takřka v každé vesnici starosta je z ODS, není to přitažlivost této strany jako takové. Je to příchylnost k transformovanému novému „monolitu“ a tím výtahu k moci a vlivu. Tak si to „prognostik“ Václav Klaus určitě chytře představoval a v mnohém mu to vyšlo.
Ti starostové, ovšem, mohou být vzorem, jak, v lepším případě, nazírat přímý vztah politiky k veřejnosti. Z nich se možná v budoucnu bude přetvářet občanskodemokratické vedení ve skutečné zastupování obecného zájmu obyvatelstva.
Česká strana sociálně demokratická je přímou dědičkou její československé předchůdkyně. Původně byla založena o více než sto let dříve, než její největší současný soupeř. Za první republiky byla respektovanou součástí většiny vládních koalic a několikrát byla nejdůležitější stranou vládní. Po komunistickém převratu osmačtyřicátého roku ji komunisté sloučili se svojí stranou, protože se obávali jejího demokratického základu. Zatímco ze Strany lidové a Strany národně socialistické udělali politické vazaly, Stranu sociálně demokratickou zlikvidovali úplně.
Tato strana, vědoma si své dlouhodobé tradice, se s administrativním rozhodnutím nově instalovaného totalitního režimu nesmířila a rozhodla se pokračovat dál, jednak v exilu, jednak v ilegalitě. Na dlouhá léta se stala opoziční organizovanou silou, společně se Společností pro vědy a umění v Americe. V roce pražského jara, konkrétně v červenci 1968, požádali zástupci sociální demokracie Loewy, Janýr a Fleissig o politickou registraci. Protože v té době požádala spisovatelská obec o změnu ve vydávání týdeníku Literární noviny na deník Lidových novin, zdál se nástup demokracie u nás jistý. Byli jsme v té době na rodinné návštěvě příbuzných ve Francii a vývoj situace jsme všichni napjatě sledovali, protože bratranec Literární noviny odebíral. Těšili jsme se, jaké možnosti se nám otevřou a jak svobodný vývoj nás očekává. Za měsíc ale už jezdily po naší zemi sovětské tanky.
Jsem přesvědčen, že důvodem okupace nebyl tak zvaný Dubčekův „revizionizmus“. Ostatně Kadárův režim v Maďarsku také nebyl podle striktních představ sovětských ideologů. Impulzem k zadušení politického pokroku v Československu byla obava, že se socialistická diktatura promění v sociálně orientovanou demokracii, a to ne tu „lidovou“, ale skutečnou.
Po revoluci devětaosmdesátého roku byla sociální demokracie zprvu v útlumu. Intelektuální vedení doktorem Horákem, představitelem Sociálně demokratické strany v exilu, žijícím do té doby ve Spojených státech, nemohlo dělat na naši porevoluční společnost, vidící rudě všechno, co jen trochu připomínalo jméno sociální, žádný kladný dojem. Tato strana získala svoji klientelu jednak očividnými nezdary systému bankovního socializmu Václava Klause, za druhé rustikálně robustního „charismatu“ dřívějšího komunisty Miloše Zemana. Tomu se podařilo vítězně vést ČSSD až do voleb roku 2002, kdy stranu převzal opět intelektuál Vladimír Špidla. Tento politik se rozhodl odříznout sociální demokracii od Zemanových vazeb na minulý, normalizační režim, v čemž se Zemanova vláda držela návaznosti na normalizační vazby ODS. Bohužel, naše společnost není dostatečně odideologizovaná, příliš má komunisticko-totalitní propagandu „pod kůží“ a pokud se najde ideolog s dostatečně „plechově“ bezduchými ústy a hlasitým projevem, veřejnost jde slepě za ním. Tak byli (možná po právu) sociálně demokratičtí matadoři, protože premiér Paroubek nedokázal vybalancovat praxi svého předchůdce, Zemanova chráněnce Grosse, vyšachováni ze zodpovědných postů, aby byli nahrazeni matadory prokazatelně horšími.
K dnešnímu stavu – jsme před senátními volbami. Rozhlédneme-li se kolem sebe, v politice se pohybují v naprosté většině lidé obecně opovrhovaní, jejichž snaha v tomto prostředí se pohybovat je odvozena od výlučně egoistického zájmu. Nikoliv v zájmu zastupovat a reprezentovat veřejnost. Já sám nejsem výhradním příznivcem ani jednoho politického směru, pokládám se za naprosto nezávislého a střízlivě posuzujícího směr i prostředky, které chce každé ze soupeřících seskupení zvolit.
Budu ovšem vždy zohledňovat sociální aspekt jakékoliv politické aktivity. Ať pravice nebo levice, každý může mít rozdílný názor na podíl sociálního sanování společnosti – záleží na stavu obecné prosperity. Provádět ale asociální politiku, buď vlastní neschopností zvládat efektivně ekonomickou správu země, nebo přímo nepoctivým postupem, je nezodpovědnost hraničící s ničemností.
Rozumět vážným chybám při správě země mohu v zemích, demokracii nepřivyklých. V těch ovšem, které mají demokratickou tradici, musím toto považovat za zločinné spiknutí a nemohu pro něj nalézat jakoukoliv omluvu. Veřejnost by měla vážit, už za měsíc, na „lékárnických vahách“, koho pověří zodpovědností a službou, nikoliv mocí nad ní.