Záměrně užívám pro režim uplynulých čtyřiceti let, od roku 1948 do roku 1989, termín komunismus, protože nazývat ho socialismem mi připadá, vzhledem k celoevropským zkušenostem politického vývoje, matoucí.
Komunismus rudý, poznamenaný nadšenectvím poválečné mládežnické generace, k níž by se dnes mnozí ještě žijící raději vůbec nehlásili, se vyznačoval bezohledným násilím vůči všem, kteří se zdáli být jen trochu podezřelí z neloajality k tomuto systému.
Komunismus normalizační byl poznamenán popřením veškerých morálních hodnot a jeho nejlepší charakteristikou je dopis Václava Havla Gustávu Husákovi, za který byl náš porevoluční prezident odsouzen na několik let do vězení.
Komunismus na modro přelakovaný má svůj původ v předcházejícím, komunismu normalizačním. Na komunismu normalizačním nebylo už vůbec nic neurvale revolučního, jako na komunismu rudém, jak se u nás manifestoval po svém uchopení moci v osmačtyřicátém roce. Všechny ideologické kánony se staly fasádou, vyprázdněnou předcházejícími nezdary politické praxe. Bylo třeba národ získat udičkami výhod oproti hrozbě, co přinese těchto výhod nepřijetí. Tato práce na ustavičném ohýbání charakteru naprosté většiny obyvatelstva přinesla sice předstíranou poslušnost, ale vnitřní nespokojenost. Nároky komunistického režimu nevyvážily výhody, jež tento většině občanů poskytoval. Nicméně vytvořil privilegovanou vrstvu společnosti, režimem protežované technokraty, zastávající ta nejdůležitější místa ve státě. Pro tyto lidi neplatila ideologická dogmata, žili jiným světem než ti, pro které režim vyhradil různá omezení a povinnosti. Tato vrstva znamenala mafiánské propojení, sloužící komunistickému režimu ve všech ohledech.
K zastrašení nesouhlasících byl vyvíjen pomocí „sdělovacích“ prostředků propagandistický tlak, snažící se vyvolat dojem, že jakési „antisocialistické síly“ se soustavně snaží narušit stávající systém, což může mít „nedozírné následky“.
Tyto záležitosti vzaly na určitý čas po revoluci devětaosmdesátého roku za své, protože právě faleš dlouhotrvajícího „zřízení“ přesáhla snesitelnou mez.
Komunistická nomenklatura se ovšem na revoluci přiživila, protože hned v první demokratické vládě byla řada členů komunistické strany, doporučených Občanskému fóru Prognostickým ústavem. Samo Občanské fórum se zásluhou Václava Klause brzy změnilo na většinovou Občanskou demokratickou stranu a cesta bývalým strukturám, transformovaným do soukromopodnikatelských poměrů, byla otevřena. Václav Klaus si jistě uvědomoval, že k ovládnutí ekonomického prostoru mu musí pomoci již etablovaná manažerská množina. To bylo dokončeno velkou privatizací. Parlamentní zástupci se po čtyřech letech snah o skutečnou demokracii volební výměnou stali především reprezentanty staronových ovladatelů hospodářského prostředí.
Protože cestě k moci je nutné pomáhat propagandistickými prostředky, bylo třeba ovládnout rovněž hlavní informační toky. K tomu byli vybráni lidé, kteří prošli nomenklaturním výběrem normalizačního režimu. Například dva z nejpopulárnějších deníků, jež jsou nazývány pravicovými, MF Dnes a Lidové noviny, mají stejného vydavatele, jímž je tiskový mluvčí poslední komunistické Adamcovy vlády a poslední komunistický ředitel Československé televize Pavel. Jak je vidět, pojmy pravice a levice jsou v postnormalizačním charakterovém prostředí velmi relativní.
Na naší politické scéně jsou dvě extrémně orientované strany, které oplývají množstvím bývalých „kádrů“, obě dědičky protekcionisticko-komunistického totalitarismu. Jedna s tričkem už notně vyrudlým, druhá vyprala rudá trička v modré, ale pod nimi se zdají hnědnout kalhoty. Mezi tím oscilují demokraté – sociální, křesťanští a liberálové, skládající se z více menších subjektů. Jen nemohou k sobě najít cestu, protože totalitářské extrémy mají pro všechny nevyhraněné osudovou přitažlivost.
Je pár týdnů před volbami, tentokrát komunálními. K tomu, aby nové totalitě nástup nevyšel, stačí málo – jen mít před hlasovací urnou všech pět pohromadě.