Generál de Gaulle odmítl za II. světové války podřídit své armádní jednotky německé nadvládě a z její vůle zřízenému kolaborantskému režimu, sídlícímu v provinčním lázeňském městě Vichy. Stal se tvůrcem francouzského hnutí odporu proti nacistickému uchvácení. Bojovou aktivitu udržoval po celou dobu války s nacistickým Německem a fašistickou Itálií. Po skončení válečného konfliktu, během něhož měl ve spojení se západními spojenci velké zásluhy o nezávislost a svobodu Francie, se stal jejím přirozeným představitelem. Přesto, že byl rozhodnutím první poválečné správy státu určen předsedou politického kabinetu, jako profesionální voják se svého postavení v čele státu vzdal krátce po mírovém uspořádání ve prospěch civilních volených zástupců veřejnosti. Od toho času se ale demokratická Francie potýkala s častými změnami ve vedení země a nestabilitou.
Problém představovalo koloniální uspořádání v Alžírsku a neochota generality, zastupující francouzský stát, poskytnout dosavadní kolonii právo na sebeurčení. Velitelé alžírských posádek ( generálové Challe, Salan, Massu, Jouhaud), kteří byli v minulosti podřízeni vrchnímu veliteli a hlavnímu představiteli Svobodné Francie, generálu de Gaullovi, se odmítli podřídit tomu, aby se Francouzská republika tohoto koloniálního území vzdala.
Začátek šedesátých let byl pro budoucí vývoj ve Francii rozhodující.
Francouzští velitelé alžírských vojsk byli rozhodnuti postupovat podle vzoru generála Franca na základě zkušeností Španělské občanské války a pokusit se útokem ze severu Afriky ovládnout Paříž, ochromit celé území Francie a následně vyhlásit nacionalistický režim. To se aktivizací celé francouzské společnosti nepodařilo, protože veškerá populace byla připravena pučistům zabránit v záboru vlastního území.
Generál De Gaulle byl od konce padesátých let 20. století rozhodnutím Národního shromáždění znovu v čele země a Francii za pomoci veřejnosti zachránil před diktaturou. Jeho osobnostní síla měla na francouzský národ nejpůsobivější dopad. Všichni vzbouřenci byli pozatýkáni. Jen jejich zásluhy z minulosti ve snaze o udržení Svobodné Francie je uchránily před exekucí.
Prezident De Gaulle prosazoval vedoucí postavení Francie ve společném evropském prostoru. Navazoval samozřejmě na myšlenky sjednocení Evropy, nastíněné francouzským ministrem zahraničí Robertem Schumanem a německým kancléřem Konrádem Adenauerem, ale vždy považoval francouzské území za střed budoucího společného evropského celku. V tom byl naprosto nekompromisní a vrátil Francii její sebevědomí, narušené minulostní kolaborací vichistického režimu s nacistickým Německem.
V přeneseném smyslu na jeho odkaz dnes navazuje mladý nastupující prezident, Emmanuel Macron. Podařilo se mu v prezidentské volbě odstavit reprezentantku největšího nebezpečí pro svobodný vývoj Francouzské republiky, fašistku Marine Le Pen. Jeho vize, podporovaná převážnou většinou francouzské společnosti, je těsnější integrace evropského soustátí a posílení pravomocí společných správních institucí. Protože považuje za hlavní motor unijního směřování úzkou spolupráci Německa a Francie, jež představují největší hospodářskou sílu současné Evropy, integrační snahy budou mít určitě v evropské politice velký ohlas.
Dnes nastává pro Evropu těžké období. Dosavadní spojenec, Spojené státy, opouští evropské partnery a spojená Evropa se s touto skutečností musí vyrovnat. Na záznamu ceremoniálu z posledního setkání šéfů vlád spojeneckých zemí bylo znát, jak nový francouzský prezident Emmanuel Macron dal přednost podáním ruky kancléřce Merkel a dalším osobnostem evropské integrace před americkým „parvenu“, který na přednostní pozdrav francouzského prezidenta nadutě čekal a jen těžce kamufloval své pokoření ze strany mladého evropského státníka. Na to si ale bude muset zvyknout, podle přísloví „jak se do lesa volá, tak se z něho ozývá“. Jestli budou Donaldu Trumpovi příjemnější styky s ruským vládcem Putinem než s tradičními evropskými spojenci, nebude se moct divit, že jím Evropané budou pohrdat. V tom ohledu bude jistě Emmanuel Macron mezi předními.