Historie jich zaznamenává víc. Nejznámější a do běžného života občanské společnosti zasahovaly nejvíc dvě – Marxova teorie o změně společenského řádu, motivovaná ekonomickým a sociálním zdůvodněním a Hitlerova doktrína o nadřazenosti „nordické“ a tím „árijské rasy“ nad ostatním světem. Obě tyto teorie měly za cíl světovládu. Oba autoři, jak Marx, tak Hitler, byli přesvědčeni o tom, že je nutné k uskutečnění záměru a výsledného cíle použít síly. Oba z nich považovali za nutné potlačit všechno, co by odporovalo jejich představě o uskutečnění záměru. Oba měli antisemitské názory. Marx pouze v kritických statích, Hitler v genocidě zrůdných rozměrů. To dává vědomí o tom, že žádná zvrhlost a ničemnost se nemusí týkat jen minulosti a dřívějších časů, ale může „dřímat“ v každém ze současné občanské společnosti a může čekat na impuls k oživení, protože od poloviny 20. století k současnosti není nijak daleko.
Karel Marx měl před očima úspěšnost určité části židovského obyvatelstva, která v dobách chudoby profitovala na méně schopných a méně nápaditých. Protože tato úspěšnost byla spojena s ekonomickým ziskem, byla vystavena závisti a nepřátelství občanské většiny. Na tomto stavu Karel Marx svoji teorii vystavěl.
Stejné zášti sousedů bylo v pozdější době nástupu nacionalistické nadvlády nad Německem židovské obyvatelstvo vystaveno zvlášť.
Všeobecně je jasné, že žádná ideologická teorie, vycházející z poznatků daného času, nemůže fungovat všeobecně a je omezena dobovými konstantami svého vzniku. To platí jak pro teorii Kapitálu Karla Marxe, tak pro Mein Kampf Adolfa Hitlera. Na rozdíl od Marxe, který se snažil o změnu společenského řádu v 19. století ještě snesitelnými prostředky, Hitlerova doktrína vedla k naprosté civilizační zvrhlosti, jež by neměla mít se stavem evropské kultury 20. století nic společného. Naneštěstí se ale stala její součástí. Tímto traumatem trpí současné Německo dodnes. Když jsem před nedávnem projížděl městečkem Dachau, poblíž Mnichova, chtěl jsem se podívat na místo bývalého koncentračního tábora, v němž množství lidí bylo vězněno a skončilo tam i svůj život. Nikde jsem nenašel informační tabule, které by na místo bývalého koncentráku upozorňovaly. Po návratu do Čech mi řekli známí, kteří mají rodinné členy v Německu, že se Němci za svoji minulost patrně stydí. Pochopitelně je to obrovská skvrna na společně chápané evropské minulosti a Kainovo znamení tohoto národa. Znamená to ale dědičné trauma všech současných států Evropské unie. Velká Británie, která prostřednictvím lorda Runcimana, vyslance Společnosti národů, rozhodla jeho doporučením k anexi československých pohraničních území tak zvanou Třetí říší, měla štěstí, že se Hitler rozhodl postupovat na východ, protože by zřejmě anglické území při náhlém útoku po získání Škodových závodů na výrobu tanků pro ještě Československou republiku bez problémů obsadil. Sám Hitler vojenské vybavení pro vedení války zprvu neměl. Důkazem je jeho reakce na mobilizační příkaz Československé republiky na obranu svých hranic, kdy se Hitlerova armáda pod obavou přímého střetu z hraničního území stáhla. Bohužel se československá prvotní odhodlanost nesetkala s adekvátní reakcí spojenců. Tím se Hitlerovi otevřela možnost nástupu k vidině ovládnutí světa a následné jistoty, že svého cíle dosáhne.
V historii všechny totalitně a univerzalisticky orientované ideologie narazily postupně na svoji bezvýchodnost. Neobsahovaly reflexi aktuální skutečnosti a svými dogmaty se s ní časem čím dál víc rozcházely.
Ze síly demokracie měl obavu každý totalitně orientovaný režim. Jeho strach ho motivoval k útoku, protože mu jakýkoliv volný a nekontrolovaný stav společnosti a její vývoj, nepodléhající jakýmkoli kánonům, vadil. Naštěstí se mu nikdy nepodařilo natrvalo společenský pohyb ovládnout. Svět se vyvíjí podle aktuálního stavu civilizace a ne podle představ plánovačů obecného „blaha“ a „architektů lidských osudů“.