Na pojmu normalizace by normálně nemělo být nic, proti čemu by kdokoliv rozumný a zodpovědný mohl něco mít. To ovšem v případě, že by tento termín odpovídal svému skutečnému významu. Na něčem normálním není přece nic nenormálního. Normalizací situace by například bylo, kdyby nepřirozený totalitní režim, nastolený u nás v roce 1948, přestal existovat a byl nahrazen demokracií, která v Československu nastoupila roku 1918 a jen v obdobích nepřirozených krizí, nacistickou okupací a poté nástupem komunistického zřízení, byla přerušena.
Je to ale termín hodně relativní a v rukou manipulátorů může nabýt úplně opačného významu, než jaký by mu logika vyššího principu, řekněme Kantovými slovy kategorického imperativu, přisuzovala. Kdo se tohoto termínu zmocní, může jeho význam naprosto posunout do roviny absurdna. Je možné uvést připomínku z dramatu Alexeje Tolstého Car Fjodor, kdy osamocený car, obklíčený Godunovovými nohsledy, provádějícími jeden zločin za druhým, aby Godunova dostali k moci, reaguje na pokrytecké lži, mající tyto činy zhodnověrnit a maskující se normálností – „Však v jednom oklamat se nedám, v tom, co černé a co bílé jest“.
Právě to se stalo s termínem normalizace v našich poměrech. Po sovětské okupaci v srpnu 1968 se okupační mocnost snažila představit a vyvolat dojem, že stav normálnosti je v naprostém podřízení se nadiktovaným podmínkám, že ten, kdo na takovou hru přistoupí, má zajištěné výhody ze svého přitakávacího postoje ke stavu, okupované zemi vnucenému.
Tato devastace morálky a cti přinesla zhroucení jakýchkoliv měřítek, srovnatelných s osobním svědomím a poctivostí. Znamenala totální rezignaci na jakékoliv osobnostní hodnoty a podlehnutí kariérnímu postupu na základě akceptace nepřirozeného stavu.
Bohužel, tento směr zaznamenal úspěch. Většina obyvatelstva se smířila s tím, že bude pokrytecky uznávat okupační režim a přestane uvažovat o dosahu svého morálního úpadku, způsobeného přijetím takové skutečnosti.
Toto období si vytvořilo vlastní hierarchickou strukturu, ekonomickou elitu, která pracovala podle pokynů tak zvaně normalizačního vedení státu a vytvářela si postavení výlučnosti a nadřazenosti nad většinou společnosti, odsouzené do apatie. Dvacet let, od roku 1969, takřka na den, kdy byly okupační zákony definitivně schváleny, do roku 1989, byla veřejnost vystavena hrubému existenčnímu nátlaku a naprostá většina obyvatelstva se přizpůsobila.
V listopadu 1989 se do nově vytvořeného Občanského fóra přihlásilo množství lidí, majících upřímný zájem na změně a návratu k dávným demokratickým poměrům v zemi. S upřímnými se tam ovšem přihlásilo i hodně takových, kteří se snažili ze změny politických podmínek co nejvíc vytěžit pro sebe sama a zajistit si profit opřením se o takové, kteří by jim znalostí zákulisních her a mocenské taktiky mohli účinně pomoci.
Současný systém je otevřený, založený na osobní svobodě a respektu k individualitě. To je politický obsah demokratických, občanských svobod, jež jsou ústavně zakotveny a právně zaručeny. Jenže každé uspořádání má svoji teorii, ale skutečnou podobu mu dávají ti, kterým je dáno uvádět teorii do praxe a naplňovat skutečným životem. Právě tento bod je největším problémem naší současnosti. V mnoha institucích, parlamentem počínaje, je usazeno množství lidí, majících za sebou „trénink“ aktivní účasti v institucích a na vlivných místech předrevolučního režimu. Své zvyky a existenční praxi převedli do dnešní doby a tvrdě se brání čemukoliv, co by mohlo jejich mocenské postavení ohrožovat. Tak se právě brání společně utvářenému zákonodárství a rozhodnutím, jež činí zodpovědné orgány Evropské unie pro kultivaci a vyváženost celého, do spojené Evropy patřícího prostoru.
Protože lidé, kteří přes své předky, své známé nebo spolupracovníky, mající vlivné posty v hospodářském prostředí prosovětské okupační tak zvané normalizace, se dostali znovu na rozhodující místa, odkud mohou kontrolovat a kormidlovat ekonomický vývoj země, lze tento stav bez nadsázky nazývat neonormalizací.
Pro tuto neonormalizační sílu je samozřejmě Evropská unie, která stále hledá nejefektivnější cestu k obecné prosperitě, největším nebezpečím. Dnešní neonormalizátoři se snaží vzbuzovat a šířit atmosféru strachu z „byrokratického ovládání a direktiv“, protože jim kvalitní správa společného prostoru, na níž by se museli intenzivně podílet, jednoduše vadí. Brání jim v monopolním ovládání hospodářských podmínek úzce národního rámce.
Příklad je možné nejjasněji pozorovat na činnosti českého monopolního státního podniku, zajišťujícího energetiku země. Člen správní rady podepisuje manifest proti Lisabonské smlouvě, která nahrazuje původně koncipovanou ústavní smlouvu EU, jejímž záměrem byla a i nyní jsou sjednocující ustanovení, umožňující vyrovnanou liberálně sociální, veřejností kontrolovatelnou cestu.
Záměrem evropských institucí je diverzifikovat produkci jednotlivých průmyslových odvětví, aby nedocházelo ke zneužití monopolně výsadního postavení. Konkurenčnost ekonomického prostředí a decentralizace jsou podstatnými prvky skutečně liberálního systému.
Kdo se představuje jako zastánce liberalizmu, což je u nás Občanská demokratická strana, vytvořivší se transformací většiny porevolučního Občanského fóra, těžko za normálních okolností může být nepřítelem evropských decentralizačních opatření. To, že má ve svém středu tolik činovníků, kteří postup orgánů Evropské unie prezentují jako unifikační „diktát Bruselu“, dává o ní spíše povědomí coby o neonormalizační instituci, snažící se své „výdobytky“ za každou cenu, stranou svobodného, kulturně spravovaného evropského hospodářského prostředí, udržet.