Na začátku devadesátých let nebylo vůbec pochyb, že naprostá většina obyvatelstva v naší zemi touží po členství ve spojené Evropě, vystupující jako Evropská unie a sdružující doposud státy západní části kontinentu se svobodným hospodářským i politickým systémem. Pro občany našeho státu, vzpamatovávajícího se ze satelitního postavení vůči dominantnímu sovětskému obrovi, působil čerstvý vzduch Západu jako postřik živou vodou.
Čím více se ovšem stát, po počáteční euforii, dostával do ekonomických potíží, na což včasně upozorňovali analytici EU poukazy na manipulovaně optimistické prognózy našich ekonomů, tím více sláblo nadšení domácí národohospodářské sféry pro nutnost respektovat a dodržovat určitá pravidla, jež organizace společné prosperity vyžaduje.
Zástupci státu, místo aby sami vyvíjeli iniciativu dáváním vlastních návrhů na vylepšení v různých oblastech, často jen reagovali na návrhy jiných, přičemž si stále víc stěžovali na “nevstřícnost” partnerů.
Druhý porevoluční prezident naší země, sám marxismem vyškolený ekonom, začal na různých setkáních a při všelijakých příležitostech EU kritizovat a přímo tím vybízet své politické příznivce, aby jeho příklad následovali a od spojené Evropy se odtahovali. Evropskou unii obviňoval z jakéhosi “socialismu”, který brzdí liberální ekonomiku. Humanitní a sociální zákony jsou zbytečné, překážejí volné soutěži. Do vzdělávacího systému není třeba příliš investovat, hlavně se rychle zapojit do praktického “výrobního procesu”. Že se tím degraduje kulturní vyspělost a civilizační úroveň, není důležité, trh si sám najde potřebné cesty a “zdroje”.
Samozřejmě se na této cestě musí objevit řada nelogičností a absurdit. Deformace kulturního obsahu bude způsobovat postupný úpadek. To, že byl Václav Klaus zvolen dvakrát prezidentem republiky, vrátilo náš stát o deset let zpátky.
V obou případech k tomu vydatně pomohli komunisté. V roce 2007, před prezidentskou volbou, jsem napsal o rozdílech mezi kandidátem Janem Švejnarem, člověkem západního politického prostředí, a Václavem Klausem. Volbou V. Klause si země souznění s vyspělou Evropou oddálila. Že je to víc než škoda, není jistě nutné zdůrazňovat.
Koho chce stát přesvědčovat o tom, že prosperuje ? Zvlášť když je známo, kolik stovek miliard zmizelo bez jakékoliv návratnosti a kolik by se z nich mohlo čerpat na vklad do budoucí úrovně. Spojená Evropa prochází obdobím růstu, jak rozšiřováním, tak hospodářským sjednocováním. Jsou případy, kdy se některé země se slabším hospodářstvím dostávají do finančních potíží. V takové situaci se nabízí pomoc společného hospodářského prostoru. Je ovšem nutné, aby bylo nadále garantováno, že se těžkosti nebudou opakovat. Musí tedy nastoupit mezinárodní dohled ekonomických institucí EU nad účelností státních výdajů postižených zemí.
Naše republika je na tom tak, že po dvaceti letech demokratického systému má většina obyvatelstva třetinové platy v porovnání s vyspělými evropskými zeměmi, přestože potraviny, oblečení i elektronika jsou na Západě zpravidla už levnější než u nás. Rovněž hrubý národní produkt České republiky je na šedesáti procentech průměru EU. Dalo by se říci, že náš stát je zralý přijmout finanční pomoc z evropských podpůrných fondů, protože ministerstvo financí ještě ke všemu krátí prostředky na vzdělání, zdravotnictví, na sociální oblast i kulturu.
Evropského dohledu se ale stát obává, podstatně by to ztížilo často neprůhledné toky peněz. Jsme kritizováni za to, že evropská grantová pomoc není využívána tak, jak by měla být. Jestli se tento stav nezmění, budeme čím dál víc na okraji společné Evropy a budeme se posouvat směrem na Východ. To je alternativa naší současnosti, naneštěstí značně reálná.