Vstup Miloše Zemana do hradčanského paláce nebyl nijak slavný. Dává si zásluhy na tom, že odstavil od funkce ministra Kalouska, ale to, že odstoupila Nečasova vláda, v níž byl Miroslav Kalousek ministrem financí, nebyla žádná zásluha nastupujícího prezidenta Zemana, ale naprostý rozklad dosavadního kabinetu, způsobený korupčními aférami a vzájemnou nevraživostí jeho členů.
O její pád se nakonec zasloužil nejvíc odvolaný ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil, který nahradil na postu nejvyššího státního zástupce Renatu Veseckou Pavlem Zemanem. Nejvyšší státní prokuratura tak získala nezávislé postavení na politické „vrchnosti“ a začala jednat.
Po pádu Nečasovy vlády nově nastoupivší prezident Zeman pověřil svého spřízněnce, Jiřího Rusnoka, aby sestavil „odbornický“ kabinet, vládnoucí do ustavení reprezentace vzešlé z předčasných parlamentních voleb. Rusnokovu vládu parlament odmítl a otevřela se cesta k co nejrychlejšímu demokratickému řešení – občanskou volbou.
Občané udělali Zemanovým příznivcům, sdruženým ve straně mající v názvu jeho jméno, tlustou čáru přes rozpočet. Odmítli ji zrovna tak, jako předtím parlament jím jmenovanou vládu. Zklamaný prezident začal spřádat jiné plány. Pozval si hned po volbách pár zástupců vítězné Sociálně demokratické strany, aby si s jejich pomocí vytvořil náhradní předpolí k ovládnutí situace. Jeho intriky skončily ovšem fiaskem, i když moc nechybělo k nástupu zemanovské autokracie.
Pokus nevyšel a tak se prezident rozhodl, že aspoň prodlouží nikým neschválený mandát Rusnokově vládě a bude bránit demokratické koalici, utvořené po volbách, jak dlouho to bude možné. Přitom nešetří vulgárními „bonmoty“ na adresu jemu nepohodlných novinářů i politických soupeřů.
Jak řekl jeden známý politolog, dochází k buranizaci české politiky. Ve stylu si prezident nezadá se svým premiérem Rusnokem, jehož zaznamenaná slova rovněž stojí „za to“ a vůbec bych se nedivil, kdyby se žádný politik vyspělého světa s těmito „reprezentanty“ nechtěl setkávat.
Pan prezident Zeman je jednoznačně politikem, navazujícím na politický styl Gustáva Husáka osmdesátých let minulého století. Odtud i jeho příchylnost k osobám jako Vladimíru Remkovi a Františku Čubovi.
Je velmi pravděpodobné, že Zemanův autokratický postoj povede nakonec k podání ústavní žaloby, což může zahájit proces odvolání současného prezidenta z funkce. Předem jasná je prezidentova snaha vytvářet trvalé napětí mezi ním, vládou a parlamentem různými „akcemi“, které budou trvale destabilizovat politickou situaci a vytvářet jemu příznivé prostředí.