Před pár dny se přijel představit na Pražský hrad nově jmenovaný velvyslanec Spojených států, Norman Eisen. Sympaticky působící člověk, uvolněný, přátelský. Protože je osobním přítelem prezidenta Baracka Obamy a jeho poradcem pro otázky politické transparentnosti a etiky, očekává se, že se bude zajímat o naše politické prostředí, jeho zázemí a zároveń bude pomáhat radami a zkušenostmi ze své vlastní země v otázkách korupčního pronikání do všech sfér naší, české, státní správy.
Když byl na tuto předpokládanou angažovanost svého diplomatického partnera dotázán ministr zahraničních věcí České republiky, Karel Schwarzenberg, odpověděl suše : “To bude čumět”. Dále ještě upřesnil, že to nemá cenu rozvádět, že se o tom ví dost.
Jistě, ví se o tom toho dost. Jednak mezi těmi, kteří už měli s toto špínou nějakou zkušenost, třeba a zvlášť v případě očividně zmanipulovaných “výběrových řízení”, tak mezi těmi, jež o tom jsou často informováni z různých tiskových zpráv.
Z jednoho vládního úřadu za druhým se valí aféry úniků ohromného objemu peněz, samozřejmě vydávaných z veřejných prostředků. Ti, kteří jsou na vrcholu pyramidy funkcí a tím zodpovědnosti, se tváří, jakoby se jich to netýkalo a jakoby za rozhodnutími úřadů nestáli oni, ale někdo jiný, kdo měl přinejmenším stejnou pravomoc, jako šéf instituce. Sami se zřejmě cítí být nastrčenými “figurami”, jež uplatňují a uskutečňují státní (rozuměj vládní) přání, na něž obětují jakoukoliv částku, kterou si zahrnou do resortního rozpočtu. Ten se skládá ze státem vybraných daní, jako v případě celkového objemu ročně vydávaných peněz ze státní pokladny.
Rozhodující postavení pak mají ministerští náměstci, na nichž záleží, kam resortní peníze půjdou. Proto je vždy, při každém sestavování vlády, takové dohadování, kdo a z jaké politické strany tato zástupcovská místa dostane. Dříve mi takové spory byly nepochopitelné, říkal jsem si, že přece nejvíc záleží na odborné kvalifikaci těchto lidí, kteří, jako nejbližší spolupracovníci ministra, jsou určeni k tomu, aby mu pomáhali nejúčinnějším způsobem dobře vést úřad, za jehož chod je on nejzodpovědnější.
Pod dojmem posledních afér, odhalujících korupci, vysoké nadhodnocování státních zakázek a plnících všechny noviny u nás, se mi zdá, že ministři, od kterých se očekávají manažerské schopnosti a tedy povědomí o všech finančních transakcích, probíhajících na jim svěřených úřadech, o ničem nevědí a tváří se, že všechno mají na starosti jejich podřízení. Jestli to takovým způsobem bude pokračovat, tyto příklady jen povedou k stupňující se nedůvěře veřejnosti ke “svým” zástupcům v nejvyšších veřejných funkcích. Tím pádem k nižší účasti obyvatelstva v každých následujících volbách.