V českém politickém prostředí se od začátku devadesátých let minulého století do dneška událo hodně věcí a velkých změn. Následkem demokratické revoluce proti totalitně orientovanému komunistickému režimu byl zvolen prezidentem republiky přední člen potlačovaného disentu, Václav Havel.
Protože chartisté neměli žádné spojení s ekonomickou emigrací, jež by mohla přinést pro demokratickou společnost vhodná řešení, spolehli se v počátečním revolučním zmatku na Prognostický ústav Akademie věd, založený komunistickým předsedou vlády Lubomírem Štrougalem na příkaz sovětského vůdce Jurije Andropova.
Z Prognostického ústavu pocházejí oba hlavní protagonisté, kteří se ustavili jako pokračovatelé a nástupci Václava Havla, přičemž jeho politický a společenský odkaz postupně naprosto zpochybňovali. Jedná se o Václava Klause a Miloše Zemana, kteří se vehementně starali o to, dostat se do rozhodujících funkcí ve státě. Zda tak jednali z vlastního popudu, nebo na něčí příkaz, je asi hluboko uloženo v moskevských trezorech KGB.
V každém případě, současný prezident republiky horuje pro Putinovo Rusko, snaží se prosadit příjem protikovidových ruských vakcín, neschválených Evropskou lékovou agenturou a bojuje za dostavbu jaderné elektrárny Dukovany ruskou společností Rosatom, přestože státní Bezpečnostní informační služba varuje před nebezpečím ohrožení naší státní suverenity a dosavadních spojeneckých vazeb se Západem. Zkrátka, tento člověk dává nepokrytě najevo svoji antipatii k Evropské unii a vřelý vztah k nepřátelskému státu, který tady rozprostírá svoje sítě. Vytvořil si k tomu ideální podmínky.
Jako prezident České republiky nemá žádnou pravomoc nad vládou země a ta mu není ničím povinna, protože jeho funkce je spíše ceremoniálního charakteru. Situace je ovšem jiná, když v čele vlády stojí trestně stíhaný člověk, jemuž visí na krku soudy. Pro prezidenta autokrata, který si nic nedělá ze spojeneckých vazeb České republiky, láká do země ve snaze uzavřít kontrakty s nepřátelskými mocnostmi množství jejich agentů, není nic příhodnějšího, než poddajný premiér, jehož může vrtošivý svéhlavec neustále natahovat „na skřipec“. Proto jezdí pan Babiš poníženě každý týden do Lán na prezidentské panství „na koberec“, na němž mu mentální stařec udílí pokyny. Ty je povinen příslušný vazal plnit. Jinak se po vzoru starořímských císařů otočí vladařův palec nahoru, nebo dolů, podle nálady vládce a vladaři podaného referátu o splněných úkolech. Premiér, pověřený zadáním, se samozřejmě chová vůči svým podřízeným tvrdě a vyžaduje jejich naprostou loajalitu. To jak u svých straníků, tak u smluvně vázaných koaličníků. Z obav o reakce Evropské unie si přece jen netroufá otevřeně přizvat na svoji posilu do vlády komunisty a fašisty, stačí mu, že ho trvale podporují.
Teď se panu Hamáčkovi, zemanovskému favoritovi, vítězstvím na „virtuálním“ sjezdu své strany zřejmě podařilo zasadit sociálním demokratům smrtící ránu „z milosti“. Je nutné věřit, že naše země ve středu Evropy, sice maličká, ale velmi významná jak pro svobodnou, tak pro autokratickou část světa, neupadne znovu do totalitního područí. Tak, jako zvítězil liberál Joe Biden ve Spojených státech nad putinovským Trumpem, snad i naše společnost uhájí liberální demokracii před totalitně řízeným úpadkem.