Když vidím Donalda Trumpa na záběrech z veřejných vystoupení a při jeho prohlášeních, jež jsou, pokud jsem mohl sledovat, primitivními výstupy populistické, prvoplánové bezduchosti, nepřátelství k menšinám a skrytým rasismem, jako bych viděl jeho pravděpodobný vzor, francouzského fašistu Jeana-Marie Le Pen.
Je neštěstí občanské společnosti Spojených států, že se takový člověk stal jejím nejvyšším představitelem. Spojené státy, představující doposud nejsilnějšího garanta demokratického světa, jsou zastupovány tím, kdo by se s největší pravděpodobností před takovými osmdesáti lety, pokud by mu to jeho dnešní věk dovolil, hlásil ke kukluxklanu, nadřazenosti bílých nad černošským obyvatelstvem, nenávisti vůči homosexuální části společnosti a vůbec, odporu ke všemu, co se příčí ve všech ohledech tolerantnímu pohledu na svět.
Pamatuji si na vystoupení dnes již odstaveného fašistického politika francouzské Národní fronty, Jeana-Marie Le Pen. Jeho prohlášení ve francouzské televizi vždy znamenalo snůšku lží a jednoduchých, bez seriózních podkladů předkládaných proklamací, znamenajících naprosté obelhávání veřejnosti.
Jean-Marie Le Pen si vymýšlel údaje o státním rozpočtu, o množství přistěhovalců i výdajích z veřejných prostředků.
V tom si mohou s Donaldem Trumpem podat ruce. Připadá mi neuvěřitelné, že takřka polovina obyvatel severoamerické společnosti mohla tomuto člověku, podbízivě vystupujícímu na předvolebních setkáních v červené kšiltovce a křičícímu jednoduché a hloupé, nic neznamenající fráze, dát důvěru a mít pocit, že tento agresivní mluvka povede jejich zemi k „lepším zítřkům“.
V listopadu minulého roku občané Spojených států zvolili v prezidentské volbě ultranacionalistu Donalda Trumpa proti demokratické kandidátce Hillary Clinton. Naopak Francouzi odmítli o půl roku později dceru ultranacionalisty Le Pena, Marine, a zvolili demokrata Emmanuela Macrona. Kdo bude v blízké budoucnosti garantem svobodného světa, spojující se demokratická Evropa nebo rozpolcené Spojené státy ?