Nedávno jsem v televizi viděl pořad, který uvádí a moderuje pan Zdeněk Pohlreich, majitel několika prvotřídních restauračních zařízení. Smyslem tohoto pořadu je pomáhat neprosperujícím gastronomickým podnikům, jak na to jít, aby se zvedly tržby a začalo se vydělávat.
Pan Pohlreich na to jde naprosto poctivě, jak se to naučil během svého dlouhodobého pobytu na Západě. Nejsem si ovšem jistý, zda úsilí, které věnuje zdánlivým nešikům v restauračním podnikání, není energií nadarmo vyplýtvanou a zda není leckdy využíván rošťáky, kteří moc dobře vědí, jak by „na to“ měli jít, ale kterým jde jen o nálepku, kterou jim dobromyslný šéf může věnovat. Šéfkuchař hřímá, restauratéři se tváří zkroušeně, jakoby po takřka pětadvaceti letech od revoluce nevěděli, co je zákonitostí úspěšného podnikání. Úspěšné podnikání v našich postkomunistických poměrech „divokého Východu“ znamená ovšem něco docela jiného, než úspěšné podnikání na Západě. Pochopitelně se i tam najdou typy Al Caponea a Berlusconiho, ale spravedlnost je zpravidla dožene. Ne tak u nás. Rodina například vlastní úspěšný a prosperující podnik v oblasti lehkého průmyslu. Aby nemusela odvádět ze svého zisku větší příjmovou daň, má v záloze jednu živnost, kterou je potřeba dotovat. Pak se pan Pohlreich může snažit jak chce, aby zdánlivým neználkům vysvětloval logiku úspěchu, ale mám podezření, že pokud je v běhu něco, co už vydělává, je potřeba to z druhé strany „vyvážit“ něčím ztrátovým. Registrační pokladny ještě nejsou povinně zavedeny a finanční policii taky nemáme.
Leckdy jsou prostředky z prosperujících provozů vkládány do uměleckých galerií všeho druhu, jejichž pořizovatelé mají s výtvarným uměním málo společného a jichž činnost může vykazovat ztrátu. Podnikatelé, výtvarnému umění dost vzdálení, si zakládají různé aukční síně, aby tímto způsobem „zaparkovávali“ majetek, získaný podnikáním v jiných oblastech.
Majitelé lihových palíren, neúspěšní politici, mediální magnáti – to je namátkový výběr společnosti, která do značné míry ovládá naše výtvarné umění. Kde jsou časy našeho sběratele, doktora Vincence Kramáře, jemuž vděčíme za sbírku moderního francouzského umění, kterou tento mecenáš našemu státu odkázal ?
Je úplně jedno, zda naší Národní galerii dnes šéfuje pan Vlnas, nebo pan Fajt, hlavní je, že tato instituce si „nemůže loktem do kapsy“ a tím bude dlouhodobě trpět kvalita veškerého složení jejích nákupů a sbírek. Místo toho, aby se snažila zachytit to nejcennější, co soukromými aukcemi proběhne, musí se nechat vyšachovat různými subjekty, jejichž identifikace je přinejmenším nejasná.
Vrátím se k našim aukčním síním. Jen obrazů Václava Špály se v nich objevilo tolik, že autor by musel žít tři životy a malovat olejová plátna hned od svého narození až do nejdelší smrti, aby se skutečná všechna jeho díla mohla objevit v aukční nabídce.
Na začátku devadesátých let byla velká naděje na to, že se v naší zemi otevře trh s uměním, tak jako je tomu na Západě a že si jednotlivé galerie a aukční síně budou konkurovat a volně obchodovat. Byla naděje na to, že privatizací dojde k rychlé prosperitě střední třídy. Otevřené možnosti svobodného podnikání, jednoduchost získání licencí, nekomplikovaný a dobře kontrolovatelný daňový systém mohly většině obyvatelstva zajistit slušné životní podmínky. Za takových okolností by se i historikům umění a odborníkům na výtvarnou estetiku mohlo vyplatit otevírat si prodejní výstavní síně.
K tomu většinou nedošlo. Získání povolení k podnikání je vysilující a vyčerpávající proces, daňový systém je nepřehledně komplikovaný a těžce kontrolovatelný, střední vrstva zůstala měřeno západními měřítky chudá a navíc zadlužená z osobní potřeby různými půjčkami.
V takových poměrech se žádný volný trh s uměleckými předměty vytvořit nemůže. Zůstává tak pár skutečně exkluzivních aukčních síní, buď napojených na zahraniční vlastníky, nebo pravděpodobně obchodně propojených a trvale nabízejících díla z časového rozmezí 2. poloviny 19. století až po 30. léta dvacátého století. Stanovené ceny jsou tak vysoké, že kupovat je může jen pár lidí, původ jejichž peněz je nejasný a místem určení děl, jimi zakoupených, je uzavřený trezor a ne stěny v jejich příbytcích. Za takového stavu se naneštěstí obecného kulturního povznesení asi brzy nedočkáme.