Zdá se, jakoby se naše politika zastavila na místě a nemohla se hnout. Vysvětlení tohoto stavu asi nebude možné bez bližšího pohledu na hlavní aktéry, reprezentující strany, které našemu politickému prostředí dominují.
Nejsem obeznámen s pozadím parlamentních a stranických „kuloárů“, tedy můj pohled je vnějškový. To možná oprostí mé psaní o ledajaké ohledy k zúčastněným.V parlamentě zasedá dle staronového rozložení pět stran. Každá má ve svém středu osobnosti, jež určují jejich vývoj a zároveň o nich vypovídají.
Začnu od nejsilnějšího – Občanské demokratické strany. Zastupují ji předseda ing. Mirek Topolánek a místopředsedové, pánové Nečas a Tlustý. To, že si ODS vybrala za svého představitele pana ing. Topolánka, je pro ni z pohledu integračně evropsky uvažujícího pozorovatele úplná tragédie. Výrok Topolánkova tajemníka Marka Dalíka, který o sobě prohlásil, že je Martinem Bormannem svého šéfa, svědčí buď o naprosté hlouposti autora tohoto výroku, nebo o obdivu k selektivnímu hodnocení lidského pokolení. Zároveň panem Topolánkem „prognózovaná“ Noc dlouhých nožů vypovídá o stranické strategii daleko více, než rozsáhlé volební programy. Jenže nemylme se, pana Topolánka neinspiroval k tomuto přirovnání Adolf Hitler ( jak by se mohlo ledaskomu neinformovanému zdát ), ale jakási bitva mezi Saskými a snad Braniborskými někdy v 16. století. Zajímavé je to, že z pohledu západního intelektuála by byl pan Topolánek znemožněn na věky věků, zde to prochází bez jakéhokoli povšimnutí novinářskou obcí. Kdo by byl ještě na pochybách o čistotě úmyslů ODS, doporučuji volební agitku ve prospěch paní senátorky Filipiové. Jako by nad ní vlály propagandistické vlajky totalitního podhoubí všech předešlých časů.
Postupujme ale k hodnocení dalších osobností. Pan Nečas je, dle mého mínění, prototypem politika kariéristy. Do vlády ing. Tošovského už měl nakročeno, ale pak, v obavě nad svojí budoucností, „zodpovědně“ vycouval, aby mu dočasný mandát nebránil v eventuálním mandátu „na věčné časy“.
Pan Tlustý je podobný formát politika. Komunistická minulost mu vůbec nevadí, aby potíral „komunismus“ na každém kroku a to bez uzardění. Zároveň je ovšem „vždy připraven“ přijmout komunistickou podporu svých záměrů.
Přejdu k Sociálně demokratické straně, druhé v pořadí volebních hlasů. Její předseda, ing. Jiří Paroubek, často cituje francouzského politika, Napoleonova ministra zahraničí Talleyranda. Nevím, jestli je to jeho vlastní favorit, nebo je ovlivněn ve vztahu k francouzské kultuře svojí paní, jež je, myslím, frankofilkou. Sám ovšem je, dle mého názoru, politickým typem Napoleona Bonaparte. Řekl bych, že je mu podobný osvíceně autoritativním postupem. V klidu si počká na příležitost, a tu pak do důsledků využije. Od Napoleona je známý jeho výrok, že „na světě vítězí dvě zbraně, meč a duch. Posledním vítězem ale je vždycky duch“.
Další dva místopředsedové – pánové Sobotka a Zaorálek, jsou trochu rozdílnými typy. Co se jich týká, je vidět, že ing. Paroubek má mnohem blíže k Vladimíru Špidlovi, než k Milošovi Zemanovi. Ten by si za své nejbližší při povolebním vyjednávání vybral zřejmě pány Škromacha a Kavana.
Mezi dvojicí Paroubkových zástupců dávám přednost panu Lubomíru Zaorálkovi. Je jedním z mála skutečných intelektuálů ve vysoké politice a pro mne důkazem a potvrzením toho, že politika může být v rukou slušných lidí důvěryhodným zaměstnáním.
Pan Sobotka by byl jistě lepším stranickým předsedou, než ministrem financí. Jeho mistrné řečnické vlohy ho předurčují víc k řízení něčeho neurčitého, jako je strana, než obhajování leckdy problematických rozhodnutí, jež vycházejí z „ministerské kuchyně“. Jeho vážnou chybou dle mne je to, že nedokázal (samozřejmě ne jen on sám) usnadnit podmínky drobným podnikatelům, což možná rozhodlo volby spíš, než desinformační kampaně. Rovněž zadržování finančních prostředků Evropským demokratům pod nicotnými záminkami ho řadí po bok Ivana Kočárníka, který bránil Leninovo muzeum proti majetkovým nárokům sociálních demokratů na Lidový dům.
Dále nebudu respektovat volební výsledky a přejdu ke Křesťanským demokratům. Ti mají dosud nejvýraznější osobnosti ve třech politicích – Janu Kasalovi, Miroslavu Kalouskovi a Cyrilu Svobodovi. Jan Kasal momentálně stranu vede. Je to osvědčený, zkušený vyjednavač, využívající nedostatečností členské stranické základny. Ta jej volí, přestože může být klasifikován jako ještě národně-frontový nomenklaturní úředník. Jako náměstek předsedy Národního výboru ve Žďáru nad Sázavou nemohl prostě nespolupracovat s tamními komunisty, kteří měli postavení „vedoucí síly“. Dnes žije ovšem jiný život a spolupráci s komunisty, kteří již vedoucí silou nejsou, si neumí představit.
Miroslav Kalousek, jak se zdá, je člověkem, budujícím svoje postavení na politickém klientelismu. Strany a poslanecká sněmovna jsou pro něj velkou šachovnicí, na níž může rozehrávat partie s koncem otevřeným dle okolností.
Pan dr. Svoboda je člověkem jistě slušným, ale naneštěstí jeho neodvážnost hraničí až se slabostí. Když pronese nějaký originální výrok, za který hrozí kritika strany, okamžitě ho bere zpět a tváří se, jako by se nic nestalo a jako by to řekl snad ze sna. Bohužel, takového politika si nedovedu představit (ostatně není výjimkou) v nějaké krizi ohrožení státu.
Výčet stran, proniknuvších do parlamentu, uzavírají komunisté a Strana zelených. KSČM mohu posuzovat jen podle změny tváří v jejím vedení. Na rozdíl od stalinistického dogmatika Grebeníčka, jehož nejvýznamnějším „státnickým“ činem bylo jednoznačné doporučení svým poslancům volit Václava Klause prezidentem proti křesťanskému demokratovi Janu Sokolovi, se zdá být pan dr. Filip příznivcem čerstvějšího vzduchu v této, hlubokou minulostí zatížené straně. Pánové Dolejš a Kováčik nahradili pány Exnera s Ransdorfem, což si myslím, naznačuje určitý modernizační posun. Zvlášť pan Dolejš by možná mohl opět přiblížit časovou periodu, kdy komunisty vedl režisér Svoboda. Tato strana bude u voličstva vždycky získávat, když levostředové a liberální subjekty budou mít problémy. U skutečných demokratů bude ale trvale vzbuzovat nedůvěru.
Zbývá Strana zelených. Vypisuji úmyslně celý název, aby nebyla spojována s hnutím Zelení, jež představují docela jiní lidé. Za Stranu zelených vyjednávají paní Jacques s panem dr. Bursíkem. Kdo je další, nejsem si jistý, zda je to paní Kuchtová, nebo pan Liška, ale asi to není tak důležité. Na tuto „transformovanou“ stranu by myslím platil příměr filmového titulu – „Myš, která řvala“. Za zvlášť zajímavé považuji to, že po volbách se strana okamžitě přimkla k ODS, přestože občanští demokraté vždy měli ekologii za jakousi „třešničku na dortu“, jež je až na posledním místě veřejného zájmu.
Pan Bursík působil nadějně ještě jako zástupce KDU-ČSL ve vládě ing. Josefa Tošovského, dnes ale jakoby se snažil dělat dojem blazeovaného naboba, který je nad věcí a politika ho v podstatě otravuje. To by bylo zajímavé, kdyby za jeho jednáním byly nějaké originální nápady, jinak to začne působit jako prázdná maska.
Paní Jacques se zdá mít problémy s pojmem demokracie. Trochu legračně vypadá, když, za sebou šest mandátů své strany v dvousetčlenné sněmovně, autoritativně prohlašuje – „My chceme…“ nebo , „to nepřipustíme…“, atd.
Strana zelených není i po ovládnutí „bursíkovci“ zdaleka jednotná. Prokázalo to její poslední sněmování republikového výboru, kdy polovina zúčastněných byla proti koaličnímu příklonu k občanským demokratům.
To tedy byl přehled spektra těch, kteří dnes rozhodují o osudu země. Otázka je, na jak dlouho. Postoje většiny dnešních politiků, kteří si, místo zájmu o věci veřejné, snaží vylepšit a ukotvit vlastní pozice, vypovídají o tom, kým vlastně jsou. To, že jsem si všiml jednotlivců, majících dnes největší vliv na utváření každodenní skutečnosti neznamená, že chci nad nimi vyslovovat soudy. Mám jen pocit, že jsou to obecně lidé, kteří jsou tak odpovědni zákulisí svých sekretariátů a falešných ideologických předpojatostí, že dohoda v tomto seskupení je těžko možná.
Čím to, že si dnes tak málo vážíme svobody a možností našeho rozhodování ? Proč k volbám nepřijde přes polovinu lidí, majících právo volit ? Vysvětlení vidím v tom, že čím více veřejnost vidí, že je o ni zájem jen v čase voleb, tím méně má chuti se na tom podílet. Největší účast je pak v malých městečkách a obcích, kde voličský vliv je největší a zastupitelé jsou také pod největší kontrolou. Proto možná opravdovým vítězem zatím nejposlednějších celorepublikových voleb byli nezávislí, ti opravdoví s malým „n“, pro které lidé dávali lístky do uren nejpřesvědčeněji.