Komunistická strana Čech a Moravy, jak se dnešní KSČ jmenuje, když rudou hvězdu vyměnila za třešně, pomalu zmírá na úbytě. Je to proto, že jí ubývá členská základna. Většině veteránů této strany je alespoň přes sedmdesát let a jejich ideologii „odvál čas“. Hodně z nich se přesunulo buď k hnutí kapitalistického oligarchy Andreje Babiše, nebo k neofašistům Tomia Okamury. Panu, nebo soudruhu, Filipovi tak „vyschnul rybník“ a nemá kde lovit. Ještě mu zbývá pár mladých nadšenců, dcer a synů přesvědčených „proletářů“, kteří za minulého režimu požívali veškerých výhod privilegovaného postavení a bez ohledu na ostatní uzurpovanou společnost vzpomínají na tento čas s láskou. Tato „mladá garda“ roznáší poctivě před volbami komunistické letáky a věří, že se vrátí doba jejich matek a otců, kdy oni rozhodovali o všem, co znamenalo totalitně řízenou skutečnost.
Je to podobné, když se oholená mládež s vytetovanými nacistickými symboly snaží evokovat éru minulosti, o níž nemá ani nejmenší představy. Institucionalizovaný a administrativně řízený nacismus by se především vypořádal s nimi samotnými, protože nesnášel jakoukoliv „avantgardu“, jež by se vymykala jím řízeného „pořádku“. Tak se vypořádal i s českými fašisty.
Čeští komunisté se snažili od začátku revoluce na konci osmdesátého devátého roku nějak se vklínit do doby a zprvu se rozdělili na několik stranických seskupení. Jedno vedl komunistický advokát Ortman. Založil jakousi avantgardní odnož, pravověrní komunisté by to nazvali revizionistickým odpadlictvím nebo kacířstvím. Otěž páteře důsledné stranickosti převzal režisér Jiří Svoboda, který se pokusil o obrodu normalizačního dědictví a snažil se o trochu přijatelnější vzhled porevolučního vnímání pro veřejnost. V politice skončil, když ho před jeho obydlím bodl nožem neznámý útočník. Případ se nevyšetřil a následně pan Svoboda rezignoval na svoji funkci i na další působení v politice. Po jeho odstoupení nastává nechutná fáze činnosti této strany. Vedení se ujal pan, nebo daleko určitěji soudruh, Grebeníček, syn bachařského kápa, mlátícího zadržené kvůli nesouhlasu s komunistickým systémem a mlácením vyžadujícího jejich „doznání“ účasti na nějakých akcích proti režimu. Po odstoupení tohoto „protagonisty“ se ujal vedoucí funkce pan, potažmo soudruh, Vojtěch Filip, mazaný právník, který jakoby z očí vypadl svému dávnému předchůdci, Klementu Gottwaldovi. Jím stanovený politický postup by jistě jeho předchůdce ve stranickém vedení, ministerský předseda a později po smrti prezidenta Edvarda Beneše prezident republiky, schválil. Pan Filip se obklopil ve svých stranických funkcích totálními stalinisty, pány Grospičem, Černým, Kováčikem a jinými, relikty doufejme dnes už překonané minulosti.
Této straně zjevně „zvoní hrana“. Jejích podporovatelů ubývá a nemá čím doplňovat. Zatím ji drží dva chráněnci, dřívější členové komunistické strany – současný prezident Miloš Zeman a ministerský předseda Andrej Babiš. První je naprosto nakloněný podřízenosti Rusku, druhý manévruje mezi svojí minulostí a hledáním záchranného lana v Evropské unii. Je ovšem v naprosto jasném střetu zájmů při čerpání evropských fondů do svého Agrofertu, kterého správu má na starosti jeho žena. Ve společné Evropě tedy svoji záchranu hledat nemůže.
Myslím, že čas této strany,neustále odolávající tlaku historie, vyprší s termínem parlamentních voleb v příštím roce. Tento přežilý útvar není schopen obrody, žije v zajetí hluboké minulosti a jestli po volbách rezignuje pan Filip, nahradí ho stejní, nebo ještě horší, než je on sám. Tak komunisti, zřejmě konečná !