Dosud byla po celostátních volbách na úřad prezidenta Spojených států pozornost politického vedení země i veřejnosti vždy upřena na vítěze. Bylo to tak při uvedení do úřadu George Bushe mladšího i Baracka Obamy. Oba dřívější viceprezidenti byli spíš v pozadí, jak Dick Cheney, tak Joe Biden.
V případě dnešního nástupu Donalda Trumpa do prezidentské funkce je naopak v popředí pozornosti viceprezident Mike Pence.
Dne 18. 2. 2017 jsem viděl televizní přenos projevu pana Pencea na mnichovské konferenci o budoucím směřování obranné organizace NATO. Byl to státnický výstup zkušeného politika, kterého zřejmě pověřil nový prezident Spojených států, sám velmi neoblíbený v celé demokratické Evropě, aby jeho zástupce zachránil reputaci největšího partnera v alianci.
Kroky mediálně „provětraného“ vedoucího politika transatlantického spojenectví Donalda Trumpa jsou tak kontraproduktivní, že mohou znejistit kohokoliv z dosavadních spojenců. Proto patrně vyslal na konferenci NATO člověka, který mohl na základě svých politických zkušeností ujistit všechny partnery, že je v žádném případě Spojené státy neopustí. Americký partner bude ovšem požadovat, aby státy spojené Evropy podpořily adekvátně svého spojence a aby se nenechaly pouze podporovat na jeho úkor. To je naprosto legitimní žádost a měla by být spojenou Evropou brána vážně.
Michael Pence bude pravděpodobně hrát v politice Spojených států daleko větší roli, než jen být v pozadí za prezidentem. Na rozdíl od nastupujícího prezidenta je zastáncem pevného transatlantického spojenectví, úzkých vazeb v NATO a silné Evropy jako hráze proti totalitním režimům, ať se tyto tváří jakkoliv „smířlivě“.
Hned na začátku působení Donalda Trumpa v prezidentském úřadu došlo k několika incidentům, které vážně zpochybnily váhu toho, jak je schopen své pověření zodpovědně zastávat. Pan Trump bez rozmyslu podepsal dekret o zákazu vstupu občanů několika, hlavně muslimským občanstvem obývaných, arabských zemí. Neohlížel se na to, jestli tito lidé mají již předem schválený pobyt na území Spojených států, ať z pracovních, nebo humánních důvodů. Prostě tyto obyvatele označil za zdroj teroristického nebezpečí a tedy že jim všem bez rozdílu zakazuje vstup do země.
Soud první instance i následující odvolací soud jeho rozhodnutí negovaly a tím daly za pravdu bývalé ministryni spravedlnosti z vlády Baracka Obamy, která sama v ještě v posledních dnech svého vládního působení odmítla postup nově nastoleného prezidenta.
Dalším jasným znakem názorové nejednotnosti současné vlády Spojených států je projev delegátky Trumpovy administrativy v OSN, jež jasně dala najevo, že bez ohledu na vstřícný pohled pana Trumpa na pana Putina, Spojené státy v žádném případě neuvolní svoje sankce vůči Rusku, pokud se nestáhne z obsazeného ukrajinského území.
Korunu všemu nasadil případ bezpečnostního poradce Michaela Flynna, donuceného odstoupit ze svého místa, když byl usvědčen ze lži právě Miku Penceovi, že nikdy soukromě nemluvil s velvyslancem Ruské federace před svým nástupem do úřadu. O čem si spříznění pánové, americký bezpečnostní poradce a ruský velvyslanec, mohli asi povídat ? O kvalitě vodky, nebo o možné „normalizaci“ vzájemných vztahů ?
Jejich kontakty zachytila zpravodajská služba Spojených států a panu Flynnovi nezbývalo, než se odporoučet. To už nemluvím o hádkách amerického prezidenta s kanadským a australským vládním partnerem. Je toho na začátek státnické kariéry tohoto politického „greenhorna“ víc než dost.
Ještě že o postoji a ujištění o spojenectví Spojených států mohl na mnichovské konferenci promluvit člověk, jemuž mohla i Angela Merkel naslouchat s uspokojením.