Ukrajinská republika čelí vojenské agresi mnohonásobně silnějšího souseda, neosovětizované Ruské federace. Ukrajinský východ se změnil v bojiště, připomínající na filmových a televizních záběrech obrazy bojišť poslední světové války nebo masakrů za občanské války v Jugoslávii. Jak je znát, svět by si nikdy neměl představovat, že všechno hrozné už je za ním. Pokud se někde ve světě objeví diktátor, zbavený rozumu v opilosti vůlí po úspěchu, podporovaném navíc zfanatizovanými davy, vždy může dojít k všeobecné katastrofě, zahrnující celou, lidmi obývanou planetu.
Neosovětský vůdce Putin, který chce resuscitovat čínskou terminologií řečeno „slona na hliněných nohou“, je vystaven obrovským potížím jím ovládaného území. Jak jsem slyšel nedávno v rozhlasovém rozhovoru od člověka znalého ruského prostředí, zatímco hlavní město Moskva plane večer září světel všech barev a reklam na všechno možné, ruský venkov žije na úrovni středověku bez kanalizace, centrálního topení v rozpadajících se dřevěných chaloupkách. Jako v pohádce o Mrazíkovi. Jiná věc je ovšem pohádka a jiná skutečný život, v němž se zřejmě podmínky příliš neliší od podmínek vězeňského gulagu.
Před časem, asi měsíc před tím, než vypukly na kyjevském Majdanu protesty Ukrajinců proti quislingovskému postoji tehdejšího prezidenta Janukovyče, který se podřídil Putinovu diktátu, že Ukrajina nesmí přijmout asociační dohodu s Evropskou unií, jsem četl v časopisu Respekt úvahu, převzatou z britského listu The Economist, o špatném stavu ruského hospodářství. Podle článku má Rusko takřka vyčerpané nerostné zdroje, jež nikdy nebylo schopné efektivně čerpat a stav ruského hospodářství se stále propadá v konkurenceschopnosti s dalšími průmyslovými zeměmi.
Proto se Putinem neosovětizovaná Ruská federace snaží dostat pod svou moc nezávislou Ukrajinskou republiku, která dala mohutnými občanskými akcemi na hlavním kyjevském náměstí, ale i v jiných městech najevo, jestli chce být součástí sjednocené Evropy, nebo nového Sovětského svazu. Kazachstán a Bělorusko zdaleka nemají pro resuscitaci Sovětského svazu takový význam, jako území Ukrajiny.
Postoj současného českého ministerského předsedy Sobotky mi vyvolává vzpomínky na to, co vím o politickém přístupu bývalého předsedy nejvyššího soudu, JUDr. Emila Háchy, z dob II. republiky. Po odchodu Dr. Edvarda Beneše do emigrace byl jmenován prezidentem okleštěného státu a poté protektorátní loutkou nacistů, usazených v Českých zemích. Ačkoliv se snažil udržovat vztah s československou vládou v exilu, nacistům sloužil.
Chce v této „tradici“ pokračovat předseda vlády České republiky JUDr. Bohuslav Sobotka ? Co znamenají jeho výhrady k vyhlašovaným sankcím Spojených států a Evropské unie ? Chce i za současné situace vidět v soudruhu Putinovi svého politického partnera ? Nedal mu onen soudruh svými akcemi dostatečně najevo, zač pro něj názor českého premiéra stojí ? Jak vidím, český ministerský předseda pro svůj postoj nemá podporu ani ministra zahraničí Lubomíra Zaorálka, ani ministra pro lidská práva JUDr. Jiřího Dienstbiera a ani ministra obrany Martina Stropnického.
Určitou podporu pro postoj pana Sobotky vidím u pana Babiše, bývalého člena KSČ a zaměstnance komunistické „pézetky“. Ten ovšem, jak je mu dané, prohlásil : „Nemá cenu dělat sankce, když jsou doposud neúčinné“. Je to člověk zemitý, i když v žádném případě vulgární. Jeho větu je možné případně interpretovat slovy : „Tak dělejme sankce tak, aby se Rusko třeba …“. Tomu bych rozuměl. Je ovšem důležité vědět, že žádné sankce se neprojeví okamžitě. V současné době se ruská měna propadla na přes 37 rublů za jeden americký dolar a v obchodech i zásobenějších ruských měst začínají docházet potraviny.
Zatím má ruský diktátor Putin obrovskou podporu nacionalizovaného obyvatelstva jím ovládané země. Je otázka, jak dlouho to vydrží. Adolfu Hitlerovi vydržela podpora nacionalizované veřejnosti od začátku války pět let. Tak uvidíme !