S tímto rčením, jež doprovázelo před polovinou osmdesátých let balíčkově úspornou reformu, přišel tehdejší ministerský předseda Lubomír Štrougal. Inspirací k tomuto „převratnému“ výroku bylo zřejmě doporučení Prognostického ústavu Akademie věd, v jehož vědecké radě zasedali Valtr Komárek, Václav Klaus, Karel Dyba, Vladimír Dlouhý a Ivan Kočárník. Miloš Zeman byl tehdy asi ještě spolupracujícím externistou.
Tento ekonomický „podpůrný“ balíček měl přispět k „nově“ nastartované upadající úrovni tehdejšího hospodářství a „prognostikoval“ budoucí domácí prosperitu.
Místo toho ovšem znamenal postupující úpadek a během pár let protikomunistickou revoluci. Komunistický režim se vyčerpal z vnitřku. Abchom si ovšem nedělali iluzi, jak jsem to říkal svým kolegům i přátelům na začátku devadesátých let – plaváček se znovu vynoří nad hladinou a bude uplatňovat svoje nároky.
Sblížená postava se zjevila v osobě Václava Klause, člověka původně v roce 1968 orientovaného na sdružení KAN, jež se snažilo transformovat občanskou sféru k protikomunistické aktivizaci a navázání na obnovu politických aktivit dřívější Národně socialistické strany, které byla komunistickým záborem dosavadní činnost naprosto znemožněna. Proto asi získal Klaus funkci prvního porevolučního ministra financí, určenou Občanským fórem.
Projevil se ovšem jako úplný protipól Václava Havla, ačkoliv mu první prezident demokratického státu zprvu dal veškerou důvěru. Pan Klaus měl pocit, že ve všech ohledech může ze svých zkušeností v působení RVHP Evropskou unii poučovat a školit ji v ekonomickém rozhledu. To narazilo v orgánech Evropské unie na značný odpor, zejména v osobě francouzského prezidenta Jacqua Chiraca.
Václav Klaus byl přesvědčen, že z pohledu prognostiky komunistického úřadu může sdělovat zkušeným ekonomům západního světa, jakým směrem by se měla Evropa ubírat.
Západní ekonomové velmi brzy přišli na to, že je je to jen ješitný a v základu neznalý poled na Evropskou unii a že tohoto pána nebudou brát vážně. To nanejvýš podráždilo povahou nabubřelého a samolibého Klause, který pak na Evropskou unii úplně zanevřel.
Strana občanských demokratů vznikla právě z Klausovy iniciativy, kdy na základě svých zkušeností prognostika, sloužícího komunistickým zájmům, se snažil na prognózy předrevolučního vedení KSČ navázat.
Tím od začátku revoluce manipuloval raně porevoluční vývoj. Občanská demokratická strana pohltila mnoho bývalých členů komunistické strany, kteří cítili potřebu s někým nově ustaveným se identifikovat. To jim nabídl plnou měrou Václav Klaus, první porevoluční ministr financí, který jim poskytl možnost pokračování v kariéře formou „velké privatizace“. Pak už to jelo samospádem.
Odkud se bere ta averze vůči evropským institucím, Evropskému parlamentu a vůbec, společnému uspořádání jednotné Evropy? Naopak příchylnost k diktátorskému Rusku a komunistické Číně? Ta tradiční závislost na východním partnerovi pořád má navrch. Proto jsou Karlovy Vary i pražské Dejvice plné ruských nebo Rusy nastrčených „bílých koňů“. Václav Klaus založil k prezentaci svého „učení“ institut, na němž tluče do hlav svědků uplynulého času své postuláty. Příkladem je i případ děkana národohospodářské fakulty Vysoké školy ekonomické Ševčíka, jenž je klonem Klausovy politiky, jak by měl vypadat přístup k demokratické orientaci státu.