Před třiceti lety, v únoru roku 1981, vtrhl do budovy španělského parlamentu, který v té době rozhodoval o budoucím, demokraticky voleném ministerském předsedovi, fašisticky orientovaný podplukovník Antonio Tejero se svými kumpány, aby Španělsko vrátil do času autokracie caudilla Franca. Rozkřikoval se, mával pistolí, dokonce vystřelil, aby zastrašil svobodně volené zástupce veřejnosti a choval se násilnicky, když někoho chytil za rameno a smýkl s ním.
To chvilkové sólo v parlamentu znamenalo vyvolání velkého strachu v poslaneckých lavicích a vzpomínku na ještě nedávnou dobu frankistické falangy. Jedné poslankyni za sociálně demokratickou stranu se podařilo zatelefonovat králi Juanu Carlosovi, jehož určil těžce nemocný generál Franco v roce 1975 svým nástupcem. Král, který hned ve svém nástupu dal najevo, že je mu mnohem bližší demokracie než diktatura, poslankyni uklidnil s tím, že v žádném případě nedá možnost jakémukoliv extrémismu, aby uzurpoval moc v zemi.
Tejero byl zatčen a odsouzen na třicet let do vězení, stejně tak několik jeho spolupracovníků - pučistů.
Teď jsem si na něj vzpomněl. Vojenský útok na televizní kanceláře se odbyl s několikadenní odchylkou přesně na třicet let od pokusu o armádní převrat ve Španělsku. Kladu si otázku - je u nás opravdu možné, aby nějaký soudce civilního soudu dal možnost vojenské jednotce, aby vybavena automatickými zbraněmi zasahovala v objektech civilní instituce ? Odkud k tomu bere oprávnění ? Je snad u nás situace, že je dovoleno každému, kdo je vybaven mocenskými prostředky, aby si násilím prosazoval svůj zájem ?
Snažím se vycházet z logiky právního systému, který snad platí ve většině civilizovaných zemí, kde je státním zřízením demokracie. Vojenská policie by měla být od toho, aby řešila případy porušení práva v armádě a na armádní půdě.
Civilní ochrana a sledování přečinů proti právu na nevojenské půdě pak náleží Policii České republiky. Předpokládám, že jsme dostatečně civilizovanou zemí, aby jedna policejní instituce nesuplovala druhou. Zajímavé je, že jsem se v žádném novinářském komentáři nedočetl zpochybnění tohoto nastalého aktu a že každý se pozastavuje jen nad tím, že komando vojenské policie odneslo víc dokumentů, než mělo.
Právě to, co se stalo, ve mně vyvolává otázky a tím i fabulační kombinace. Řekněme, že za takovýchto okolností, pokud je takový akt, který vyústil ve vojenský přepad veřejnoprávní televizní stanice, právně legální, může dojít k následujícímu : pan (dříve soudruh) generál se domluví s panem (dříve soudruhem) soudcem, že ti novináři do všeho šťourají, ohrožují společné zájmy a ani ten parlament, který je vlastně jen žvanírnou, nedokáže nepohodlné elementy odkázat do patřičných mezí. Je tedy nutné tomu postavit hráz. Pan soudce za vydání patřičného povolení k akci dostane příslib postu ministra spravedlnosti v budoucí, neonormalizační, vládě. Pan generál, následné akci velící, se domluví s dalšími kolegy pány (dříve soudruhy) generály a vše bude zařízené. Pak jen už zbývá příslušnými jednotkami pod patronací příslušných generálů obsadit příslušné instituce a kde je před dvaceti lety usilovně Václavem Havlem budovaná demokracie ? Vždyť ta Evropská unie nás stejně jen stále ohrožuje svým eurem a snaží se nám vnucovat svoji patronaci.
To jsou samozřejmě ironické věty. Je ovšem pravda, že generace naší generality, generace padesátníků až pětapadesátníků, je pokřtěna přísahou Varšavské smlouvě. Přestože tito důstojníci následně absolvovali přeškolování ve střediscích NATO, co se v mládí naučíš…
Velmi si vážím naší profesionální armády, hlavně mladých vojáků, poddůstojníků i důstojníků, kteří se zúčastňují v misích, mezinárodně koordinovaných, jejichž cílem je umožnění demokracie v extrémisty nelegálně ovládaných územích. Často jsou v nebezpečí života a jejich práce má náplň zodpovědnosti nejvyšší hodnoty.
Jejich nadřízení (i když jistě ne všichni) sedí v teple ministerských úřadoven a hlavně přemýšlejí o tom, jak si přihrát “malou” domů z leckterého rozhodnutí úřadu. Jestliže se těmto lidem sáhne na jejich “výdobytky”, začnou kolem sebe kopat za pomoci podřízených samopalníků.
Takových lidí je jistě hodně a nejenom na ministerstvu obrany. Určitě by rádi přivítali takový stav, který by jim nechal ve všem volné ruce a odkázal demokracii jen k papírové deklaraci.