Nedávno poskytl profesor Jan Švejnar novinám rozhovor, ve kterém popisoval současnou ekonomicko politickou situaci v našem státě a ve světě. O několik dní později promluvil v rozhlasovém vysílání. V obou případech připouštěl možnost ucházet se v blížících se volbách nejvyšší hlavy státu o místo prezidenta České republiky.
Jan Švejnar byl horkým kandidátem na tuto funkci již dvakrát. Poprvé před osmi lety, když byl nominován Českou stranou sociálně demokratickou. Tehdy měl blíž k vítězství nad nominantem občanských demokratů a stávajícím prezidentem republiky Václavem Klausem. Prezidentská volba byla nepřímá a ing. Klausovi pomohly zákulisní „aktivity“ ministra vnitra Langera, jeho příznivce a stranického kolegy v ODS, který se pravděpodobně snažil na úkor úspěšné práce svého resortu hledat v archivech kompromitující materiály na politiky, připravené volit inženýra Švejnara a odstavit od moci jeho dosud prezidentujícího guru. V hledáčku Langerova stihatelství se ocitlo několik lidí, kteří by mohli být Klausovi nebezpeční. Zvlášť patrný byl případ paní Zubové, která byla aktivní členkou Strany zelených a důležitá pro konečný počet odevzdaných hlasů jednotlivým kandidátům. Ráno před termínem volby „zmizela“ a dala o sobě vědět až dva dny po volbě. V pozadí stálo zřejmě vydírání ministrem vnitra Ivanem Langerem, jehož zákulisní „vyjednávání“ bylo zřejmé i na odposleších, zachycených novináři a týkajících se jiné osoby přímo ve volebních kuloárech.
Volební vítězství Ing. Klause po šesti kolech nerozhodného stavu bylo dokladem manipulace na poli parlamentních domluv. Proto bylo rozhodnuto, aby další prezidentská volba podléhala rozhodnutí většiny národa v přímém dvoukolovém hlasování. Jan Švejnar byl odstaven tehdejší zákulisní politikou ČSSD, protože vedení strany se zdál Jiří Dienstbier junior nebezpečný pro případné získání dominantního postavení v budoucích parlamentních volbách nad lídrem Bohuslavem Sobotkou. Proto Jiřího Dienstbiera „vrhla“ strana do prezidentské nominace a tím se vzdala možnosti stát za nezávislým kandidátem. Toto soupeření Jan Švejnar pochopitelně odmítl a z kandidatury odstoupil.
Do hry vstoupil Karel Schwarzenberg. Zprvu si sám nemyslel, že by mohl dovést svoji snahu do druhého kola. Ukázalo se ale, že města za ním stojí a zvlášť Praha a její mladí lidé chtějí liberála s přesvědčivou vnitřní svobodou a západními hodnotami, které reprezentuje. Jen zdání „sociálnosti“ Miloše Zemana a jeho agresivní neetická populistická kampaň ovlivnily obyvatelstvo mimo města a Zeman bodoval u lidí, zvyklých na komunistický „polštář“ a nevidících změnu k lepšímu v demokracii. Miloš Zeman má vedle sebe předrevoluční činovníky, mezi jinými pana Remka, pana Šloufa a pana Čubu. Posledně jmenovaný Zemanův chráněnec byl v JZD Slušovice představitelem výkladní skříně kolektivizovaného zemědělství, podobně jako v komunistické Číně jsou vymezené oblasti volného podnikání. Je to ale příklad cesty totalitně kontrolovaného hospodářství.
Václav Klaus a Miloš Zeman jsou spřízněni volbou. Vypadá, že v zájmu společné Evropy vystupovali, když se zdálo, že nově sovětizovaná Ruská federace bude jejich působení v evropských institucích podporovat. Oba byli v osmdesátých letech 20. století angažovaní v ekonomických strukturách předrevolučního režimu. Je otázka, zda jejich akce v demokratických vládách byly koordinované s vedením ruského státu, či proměna jejich názorů a odklon od Západu vychází z jejich osobní změny priorit.
Ve spojené Evropě jde především o vztah k Evropy k Ukrajině. Rusko se snažilo ovlivňovat a bránit rozhodnutí Ukrajiny stát se přidruženou zemí Evropské unie. Když se mu to nepodařilo, anektovalo Krym pod záminkou, že musí mít pod svojí patronací oblast možné vlastní bojové aktivity a případného útoku na Západ.
Česká země je dnes před velkým rozhodnutím. Buď spadneme opět do neosovětského područí, nebo se budeme vyvíjet jako nezávislá, svobodná země, která má v historickém kontextu své umístění v západní části Evropy, přestože jsme geograficky dáni jako země středoevropská. Nemohl jsem zažít situaci z roku 1935, ale vím o volbách, kdy se všechny politické strany, uznávající demokracii, spojily, aby zabránily straně, zastupující zemi, usilující o zábor částí tehdejší Československé republiky, v jejím nástupu.
Kdo bude volit Miloše Zemana, je zřejmě jasné. Je nanejvýš důležité, aby všechny politické strany, které uznávají a ctí demokracii, se sjednotily na kandidátu Janu Švejnarovi, jehož minulé i současné působení v ekonomických institucích, zkušenosti a odborná erudovanost dávají předpoklady, že na úřad prezidenta republiky bude nominován člověk, který naší zemi dá naději na její postavení mezi hlavními články euroatlantického spojenectví.